„Radši už to nech být, já to udělám.“ Obyčejná věta může stárnoucí rodiče ranit víc, než si děti myslí
Někdy stačí úplná maličkost. Dcera mezi řečí utrousí, že by otec už neměl sám lézt na štafle, nebo syn poznamená, že matka vaří zbytečně moc jídla. Z pohledu mladé generace jde o dobře míněnou radu nebo projev starostlivosti. Na druhé straně však často následuje nečekaně prudká reakce. Může jít o hluboké uražení, stáhnutí se do sebe nebo podrážděná obrana.
Sledovat v Google Zprávách
Pro dospělé děti bývají tyto momenty matoucí a říkají si, proč jsou jejich rodiče s přibývajícími lety tak přecitlivělí na jakoukoli kritiku. Psychologie stárnutí však ukazuje, že za touto zdánlivou vztahovačností se skrývá křehký vnitřní svět, ve kterém se hraje o zachování lidské důstojnosti a respektu.
Zrcadlo, které bolí: Když se role v rodině začnou obracet
Aby člověk pochopil, proč stárnoucího rodiče tak moc raní nevinná poznámka o tom, že něco nezvládá, musí se podívat na to, jakým vývojem prochází jeho vnitřní svět. Odborná literatura v této souvislosti upozorňuje na to, že „ve stáří se také výrazněji projeví ty složky osobnosti, které dřív pokládal jedinec za špatné a dokázal je zakrývat a jejich projevy tlumit“. Typickým příkladem je, když se obyčejná lidská starostlivost postupem času promění v úzkostnost a mentorování.
Celý tento proces hluboce zasahuje lidskou psychiku. „Sebehodnocení je v psychologii považováno za součást vědomí o ‚Já‘. Rozumíme jím to, jak si člověk sám sebe váží, jak se cení a hodnotí, jaké mínění má sám o sobě,“ uvádí docentka Běla Hátlová ve svých skriptech k psychologii seniorského věku. V době raného stáří je přitom pro člověka nesmírně obtížné ze dne na den změnit způsob uvažování o vlastní hodnotě a hledat životní rovnováhu v jiných oblastech, než na které byl po celá desetiletí zvyklý.
Jakmile proto dospělé děti začnou stárnoucím rodičům organizovat volný čas nebo jim direktivně mluvit do toho, jak mají co dělat, nechtěně v nich vyvolávají pocity osobního selhání. „Ve fázi jakékoli zásadnější změny se prohlubuje nejistota, a to i ve vztahu k sobě samému,“ vysvětluje odborný podklad. Každá taková poznámka ze strany syna či dcery stárnoucímu člověku dosti bolestivě připomíná přirozené limity slábnoucího těla. Prudká obranná reakce, nebo naopak hluboké uražení a ticho pak ve skutečnosti nejsou projevem nějaké staromódní zatvrdlosti, ale přirozeným psychickým pokusem ochránit si hroutící se pocit vlastní užitečnosti a osobní autonomie.
Strach ze ztráty důstojnosti v kultuře orientované na výkon
Současné sociokulturní nastavení společnosti bohužel stárnutí příliš nepřeje. Žijeme v době, která uctívá dravost, rychlost a neustálý pracovní výkon. Hodnota člověka je často mylně spojována s tím, jak moc je zrovna produktivní. Starší lidé tento společenský tlak velmi silně vnímají. Cítí, že v očích okolního světa již nemají takové postavení, jaké měli dříve, a snížená flexibilita je v běžném životě mnohdy nespravedlivě uvažována jako směšná.
Zde hraje obrovskou roli psychologický fenomén studu, který je velmi úzce spojen se strachem o ohrožení identity. „Pocit studu je spojen s obavou o ohrožení své lidské důstojnosti. Podstatou je obava z negativního sociálního hodnocení, obava, že by mohl být negativně a nepřijatelně vnímaný ve společenství, ve kterém se nachází,“ píše se ve skriptech Hátlová.
Dnešní starší generace byla navíc vychovávána v prostředí, kde bylo plnění sociálních norem bezvýhradně vyžadováno. Porušení formy chování dříve znamenalo vyřazení ze společenství, což pro mnohé lidi dodnes znamená obrovskou hrozbu sociální izolace. Když jim pak jejich vlastní děti naznačí, že už na něco nestačí, senioři to pod vlivem své výchovy prožívají jako hluboké osobní ohrožení a bojí se, že v očích svých nejbližších ztratí vážnost a úctu.
Cesta k porozumění vyžaduje citlivost v detailech
Zranitelnost starších lidí se velmi často projevuje právě v komunikaci. Starší lidé mnohem citlivěji vnímají tón hlasu, volbu slov a drobné náznaky despektu. Nevhodné oslovování na lůžku nebo při slabosti staršího člověka uráží nejvíc. Pokud dospělé děti nechtějí své rodiče zraňovat, měly by s nimi jednat spíš jako s partnery. Věty jako „nech to být, já to udělám sám“ nadělají víc škody než užitku. Mnohem lepší je pomáhat nenápadně a nebrat jim možnost volby. Pro stárnoucího člověka je klíčové vědět, ke komu patří a kam na světě spadá. Jakmile rodič cítí, že rodina jeho slovo pořád bere vážně a stojí o jeho zkušenosti, strach z odsunutí na vedlejší kolej mizí.
