Na největší úspěch života čekal skoro do sedmdesáti. Jaroslav Heyrovský získal jako první Čech Nobelovu cenu, komunistům byl ale trnem v oku
Byl prvním Čechoslovákem, který získal Nobelovu cenu. I přes své úspěchy ale čekal desítky let, než jeho vynikající práci někdo ocenil. Za minulého režimu byl navíc komunistům trnem v oku a když si pro satisfakci za celoživotní práci měl dojet do Švédska, jeho rodina povolení k vycestování nedostala.
Sledovat v Google Zprávách
Narodil se na Starém Městě pražském a v dětství mu nikdo neřekl jinak než Jaro. Měl tři starší sourozence a mladšího bratra Leopolda, se kterým měl velice blízký vztah. Spojoval je také zájem o přírodní vědy, trávili čas například sbíráním zkamenělin, sestrojili si dalekohled, prováděli chemické pokusy a pomocí pravítka se snažili změřit přesnou výšku Petřína.
Na jeho pozdější životní dráhu měl určitě vliv Heyrovského tatínek Leopold Heyrovský, který se jako profesor a rektor římského práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě pohyboval v akademickém prostředí a pravděpodobně tak svému synovi vštípil lásku ke vzdělání.
Nejprve zamířil budoucí slavný vědec na Akademické gymnázium, po maturitě se vydal do Británie, kde studoval University College. Nedokázal se rozhodnout, zda se chce věnovat fyzice nebo raději chemii, právě v Londýně si to ale ujasnil.
Válka ho postavila do nepříjemné pozice
Po bakalářských státnicích zůstal na univerzitě, kde se chtěl věnovat vědě. I po návratu do Československa si ale poznámky a dokonce i osobní deníky psal v angličtině, u čehož zůstal až do smrti.
V roce 1914 se rozhodl, že se na prázdniny vypraví domů. Bohužel ale právě vypukla válka a Jaroslav Heyrovský musel místo vědy narukovat. Dostal se do paradoxní situace, kdy stál v armádě proti Británii, kde několik let předtím žil a měl tam přátele. Jako vědec byl sice nasazen u rentgenu ve vojenské nemocnici, ani tak mu z toho ale situace nebyla příjemná.
Aktivitou, které se věnoval ze všeho nejvíc, byly experimenty. Poté, co se mu v roce 1922 podařilo vyvinout polarograf, začal pro něj hledat výrobce. Bohužel o jeho objev nikdo neměl zájem, následně se však totožný produkt „čirou náhodou” začal prodávat v zahraničí. Pro Heyrovského to znamenalo, že přišel o mnoho peněz, které mohl získat z patentu.
Obvinili ho z kolaborace
Po druhé světové válce čelil obvinění z kolaborace s Němci. Tehdejší děkan přírodovědecké fakulty měl za to, že s nimi byl až příliš zadobře, protože i během války mohl vědecky pracovat. Vše vygradovalo do té míry, že první den po osvobození ho místní revoluční výbor odmítal vpustit do jeho vlastní laboratoře.
Za ženu si Jaroslav Heyrovský vzal svou vzdálenou sestřenici Marii Kořánovou, která byla o třináct let mladší. Znali se od dětství. Ona sama byla vzdělaná, svou vlastní kariéru však upozadila a věnovala se péči o děti a rodinu. Heyrovský si totiž dokázal udělat čas nanejvýš o prázdninách. Jejich potomci pokračovali v rodinné tradici a zasvětili život vědě – dcera Jitka se zabývala biochemií, syn Michael se stal elektrochemikem.
Rodina u jeho úspěchu nebyla
Teprve v roce 1959 se Heyrovský za polarografii dočkal Nobelovy ceny. Bylo to ale trochu hořké vítězství. Když měl odcestovat do Švédska, aby si ocenění převzal, komunisté nedovolili jeho rodině, aby ho doprovázela. Patrně se obávali, aby se tam nerozhodli zůstat natrvalo.
K ceně patří také peněžitá odměna, která v tomto případě činila 220 tisíc švédských korun. Přibližně 30 tisíc si Jaroslav Heyrovský ponechal na československém velvyslanectví ve Stockholmu a financoval z nich své zahraniční cesty. Zbytek financí použil k tomu, aby své dceři koupil domek za Prahou. Synovi pro změnu pořídil auto, aby ho mohl vozit, kam zrovna potřeboval.
Zdroje: Český rozhlas, Česká televize
