Máte doma věci, které roky nepoužíváte? Psychologové vysvětlují, proč se jich neumíme zbavit

Staré nabíječky, krabice od spotřebičů, oblečení, které už roky nikdo nenosí, nebo hrníčky schované pro návštěvu. Většina domácností má alespoň jednu skříň nebo zásuvku plnou věcí, které se dlouho nepoužívají, přesto je lidé nedokážou vyhodit. Nejčastější věta přitom zní jednoduše: „To se ještě někdy bude hodit.“

Psychologové upozorňují, že za podobným chováním se často neskrývá lenost ani nepořádek. Mnohem častěji jde o emoce, vzpomínky nebo obavy z budoucnosti. U části lidí může být hromadění věcí dokonce příznakem duševního onemocnění, většina z nás se ale pohybuje někde mezi běžnou sentimentalitou a snahou nic nevyhodit.

Nejtěžší přitom zpravidla nebývá vyhodit samotnou věc. Těžké je rozloučit se s tím, co pro nás symbolizuje, nejčastěji vzpomínku, pocit bezpečí nebo peníze, které jsme za ni kdysi zaplatili.

Mozek nerad přichází o to, co už vlastní

Zajímavé je, že stejná věc nám připadá cennější ve chvíli, kdy už ji vlastníme. Psychologové tento jev označují jako efekt vlastnictví a jde o poměrně dobře popsaný jev. Jakmile se něco stane naším majetkem, začneme tomu často přisuzovat vyšší hodnotu, než kdybychom stejnou věc měli teprve koupit.

Proto může být překvapivě těžké rozloučit se i s předměty, které jsme několik let vůbec nepoužili.

„Vždyť to stálo tolik peněz“

Jedním z nejčastějších důvodů, proč lidé nepotřebné věci schovávají, jsou peníze. Mnoho lidí si říká:

• „Bylo to drahé.“
• „Jednou to využiju.“
• „Byla by škoda to vyhodit.“

Jenže peníze už byly utraceny v okamžiku nákupu. To, že věc dalších deset let leží ve sklepě nebo ve skříni, původní výdaj nijak nevrátí.

Odborníci v souvislosti s tím mluví o takzvaných utopených nákladech, kdy lidé mají tendenci pokračovat v rozhodnutí jen proto, že do něj už investovali peníze, čas nebo energii.

Věci jako schránka vzpomínek

Některé předměty si nenecháváme kvůli jejich hodnotě, ale kvůli tomu, co připomínají. Může jít o oblečení po rodičích, dětské hračky, pohlednice, staré dopisy, suvenýry z dovolených nebo třeba první hrníček či obrázek od vnoučete. Obvykle jde o předmět, který sám o sobě není nijak důležitý. Rozhodující je pro nás vzpomínka, kterou v nás vyvolává.

Výzkumy ukazují, že citová vazba k předmětům je běžná i u lidí bez psychických obtíží. U osob s poruchou hromadění je ale tato vazba výrazně silnější a rozhodování o vyřazení věcí vyvolává mnohem větší stres.

Strach, že to jednou budeme potřebovat

Dalším častým důvodem je nejistota. Lidé si nechávají staré kabely, šroubky, sklenice nebo spotřebiče s myšlenkou, že by se jednou přece jen mohly hodit. Ve skutečnosti se ale většina těchto věcí už nikdy nepoužije.

Výzkumy naznačují, že lidé se sklonem k hromadění často cítí silnou potřebu být připraveni na každou možnou situaci. Právě obava z budoucího nedostatku nebo z toho, že něco najednou bude chybět, patří mezi typické důvody, proč je pro ně obtížné věci vyhodit.

Když věci nahrazují pocit jistoty

Některé předměty v nás vyvolávají pocit bezpečí. Mohou připomínat období života, kdy jsme byli šťastnější, blízkého člověka nebo důležitou životní událost. Psychologové proto upozorňují, že lidé si někdy neuchovávají samotnou věc, ale emoce, které s ní spojují.

Proto bývá úklid po úmrtí partnera nebo rodiče tak psychicky náročný. Když máme vyhodit starý svetr nebo hrnek, můžeme mít pocit, jako bychom ztráceli další část společných vzpomínek.

Kdy už nejde jen o nepořádek?

Je rozdíl mezi tím, když má někdo přeplněnou komoru, a situací, kdy se kvůli nahromaděným věcem nedá bezpečně bydlet.

Psychiatři rozlišují poruchu hromadění (Hoarding Disorder), která je uznávanou duševní poruchou. Typické je především to, že člověk nedokáže věci vyhazovat bez ohledu na jejich skutečnou hodnotu a nahromaděné předměty začnou omezovat běžný život.

Mohou třeba neprostupně zaplnit celé místnosti, znemožnit používání kuchyně nebo koupelny a představovat dokonce zdravotní či bezpečnostní riziko.

Odhaduje se, že porucha hromadění postihuje přibližně 2 % běžné populace, u starších dospělých je však častější a podle některých studií se může týkat až 6 % seniorů.

Jak poznat, že si věci necháváte zbytečně?

Položte si u každé věci několik jednoduchých otázek:

• Použil jsem ji během posledních dvou let?
• Koupil bych si ji znovu i dnes?
• Nechávám si ji kvůli skutečné potřebě, nebo kvůli pocitu viny?
• Uchovávám si vzpomínku, nebo jen samotný předmět?
• Zlepšuje mi tato věc život, nebo mi jen zabírá místo?

Pokud u většiny odpovědí váháte, možná nastal čas zvážit, zda má dotyčný předmět ve vaší domácnosti ještě své místo.

Jak se naučit věci pouštět?

Psychologové doporučují nezačínat u těch nejosobnějších předmětů. Mnohem snazší je projít nejprve staré účtenky, prázdné krabice, nefunkční elektroniku nebo věci, které jsou zjevně rozbité.

Pomoci může také jednoduché pravidlo. Pokud si něco necháváte jen proto, že to bylo drahé, připomeňte si, že cenu nezvyšuje doba strávená ve sklepě ani ve skříni.

Ani u věcí se silnou citovou hodnotou není nutné uchovávat všechno. Někdy stačí ponechat si jeden předmět, který připomíná důležité období života, místo celé krabice podobných věcí.

Domov by měl sloužit lidem

Vzpomínky nejsou uložené jen v předmětech. Žijí především v lidech a jejich příbězích. Pokud věci přestanou sloužit svému účelu a začnou zaplňovat prostor, komplikovat úklid nebo omezovat běžný život, je dobré se zamyslet, proč si je vlastně necháváme.

Rozloučit se s nepotřebnou věcí neznamená zapomenout na minulost. Někdy naopak znamená udělat místo tomu, co potřebujeme právě teď.

Zdroje: Science Direct, NIH, Very Well