„Kvůli volbám už syna nechci vidět.“ Politika dokáže rodiče s dětmi nesmiřitelně rozhádat na několik let
Rozdílné politické názory dokážou zasáhnout i vztahy, které jinak vydržely desítky let. Nejcitlivější bývají spory mezi rodiči a jejich dospělými dětmi. Z obyčejné debaty se může stát osobní konflikt a v krajním případě také důvod, proč spolu část rodiny přestane mluvit.
Sledovat v Google Zprávách
Přesné údaje o tom, kolik českých rodin přerušilo kontakt právě kvůli politice, k dispozici nejsou. Není proto možné tvrdit, že by šlo o masový jev nebo že by za ním stála převážně jedna generace.
Současná data však ukazují, jak velkou hodnotu Češi rodinným vazbám přikládají. Zpráva o rodině 2026 uvádí, že nenahraditelnost vztahu mezi rodičem a dítětem vnímá 86 procent rodičů. Harmonický partnerský vztah považuje za velmi důležitý 82 procent z nich. Čtyři z pěti rodičů navíc podle stejné zprávy uvádějí, že chtějí žít pro rodinu a děti. O to silněji může působit situace, kdy se právě kvůli politice vztah začne rozpadat.
Právě u nejbližších lidí proto může nesouhlas bolet výrazněji než u kolegy či známého. Od rodiče nebo dítěte člověk obvykle očekává přijetí, respekt a určitou míru porozumění. Když místo toho slyší, že jeho názor je hloupý, nebezpečný nebo ostudný, spor už se netýká pouze politiky. Začíná se dotýkat sebeúcty a pocitu, zda jej rodina přijímá takového, jaký je.
Když spor přestane být jen o politice
Rozdílný pohled na stát, válku, migraci, sociální otázky či konkrétní politiky může souviset s odlišnou životní zkušeností. Starší člověk vychází z jiného období a jiných obav než jeho čtyřicetileté dítě. To ovšem neznamená, že všichni senioři uvažují stejně a mladší generace stojí automaticky proti nim. Politické hranice vedou napříč věkem i rodinami.
Psychiatrička Lucie Vašková letos pro Český rozhlas připomněla, že každý vstupuje do rodinných vztahů s vlastními zkušenostmi, hodnotami a přesvědčením. „Každý z nás byl vychováván v jiných podmínkách, máme různé povahy a je potřeba k tomu přistupovat s respektem,“ uvedla.
Přestože mluvila o neshodách mezi rodiči při výchově dětí, její slova lze vztáhnout i na širší rodinné vztahy. Odlišnost sama o sobě nemusí vztah zničit, pokud obě strany připustí, že druhý člověk může věc vidět jinak.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z rozhovoru stane soutěž o vítěze. Pomyslnou poslední kapkou pak nemusí být samotný volební lístek, nýbrž opakované zesměšňování, urážky, nevyžádaná politická videa nebo věty, že se rodič za dítě stydí či naopak. Starší rodič může nesouhlas vnímat jako neúctu k vlastní životní zkušenosti, dospělé dítě zase jako snahu dál rozhodovat o jeho životě.
Úplné přerušení kontaktu není jediná cesta
Psychoterapeutka Kateřina Cajthamlová v srpnu upozornila, že u dlouhodobě narušených rodinných vztahů není selháním kontakt omezit. „Vztah není třeba úplně přerušit, ale můžeme ho omezit a říct dotyčné osobě, že nás jeho přístup zraňuje,“ uvedla pro Český rozhlas Dvojka. Dočasný odstup tak může být bezpečnější než další hádka, po níž už se obě strany odmítnou vidět.
Pomoci může i jednoduchá dohoda, že se při společných návštěvách některá politická témata otevírat nebudou. Spisovatelka Viktorie Hanišová v srpnovém rozhovoru pro Český rozhlas právě při debatě o ztrátě společné řeči s nejbližšími doporučila od konfliktního politického tématu odejít. Není nutné měnit vlastní přesvědčení ani předstírat souhlas. Smyslem je oddělit názor od člověka a zastavit debatu ve chvíli, kdy přechází k osobním útokům.
Podobně psychoterapeutka Zuzana Jiráček Filingerová v květnu pro Radiožurnál zdůraznila, že rodiče nemohou život svých dětí úplně řídit, mohou však otevřeně komunikovat, co je pro ně důležité, a zajímat se o to, jak se jejich dítě cítí. V dospělém vztahu to platí oběma směry. Rodič nemusí schvalovat politickou volbu dítěte a dítě nemusí přijmout názor rodiče. Pokud však dokážou respektovat hranice druhého, rozdílný hlas ve volbách nemusí znamenat konec rodiny.
