Dospělé děti nechávají rodičům doma krabice celé roky. Pak přijde chvíle říct rázně dost
Staré učebnice, krabice hraček, sportovní vybavení nebo oblečení ze střední školy. Děti už dávno bydlí ve svém, jejich věci ale zůstávají u rodičů. Někdy pár roků, jindy celé desítky let. Jednou však přijde chvíle, kdy je potřeba rozhodnout, co s nimi dál.
Sledovat v Google Zprávách
Dětský pokoj se může změnit v pracovnu, pokoj pro návštěvy nebo jednoduše prostor, který rodiče z různých důvodů potřebují. Ve sklepě zase překážejí lyže, brusle či několik krabic knih. Přesto bývá těžké říct dospělému dítěti, aby si všechno odvezlo. Rodiče mají často pocit, že vyhazují kus jeho dětství. K jasné domluvě je čas hlavně tehdy, když dítě dlouhodobě bydlí jinde, věci několik let nepoužívá a rodiče potřebují prostor pro sebe.
Napřed zjistit, o co má dítě ještě zájem
Není třeba hned začínat tím, co se vyhodí. Nejdřív může rodič zjistit, o které věci má syn nebo dcera ještě zájem. Ideální je věci rozdělit do několika krabic a poslat jejich fotografie. U oblečení, hraček nebo učebnic bývá rozhodování většinou rychlé.
Větší pozornost si zaslouží osobní věci. Fotografie, dopisy, deníky, diplomy nebo dětské kresby mohou mít pro dospělé dítě hodnotu. To, co vypadá jako nepotřebný papír, mu možná připomíná konkrétního člověka nebo období života.
Profesionální organizátorka a koučka pořádku v domácnosti Jana Volencová v březnu 2025 v Českém rozhlase popsala zkušenost ze své práce. „Často, až když věci vytřídíme a ony zmizí z domova, tak lidé pocítí velikou úlevu a lehkost,“ uvedla.
U většího množství věcí pomůže jednoduché rozdělení. Jednu hromádku si odveze dítě, druhou si nechají rodiče a třetí už nechce nikdo. Nemusí se vytřídit celý pokoj během jednoho odpoledne.
Bez termínu se odvoz jen odkládá
Problém často pokračuje proto, že nikdo neurčí termín. Rodič několikrát řekne: „Až budeš mít čas, vezmi si ty krabice.“ Dítě odpoví, že se na ně někdy podívá. Za rok stojí na stejném místě.
Lepší je říct konkrétně, co rodič potřebuje. Například: „Chci během září vyklidit pokoj. Prosím, do konce měsíce si vyber věci, které chceš nechat.“
Dítě pak ví, proč se věci řeší, a dostane čas na rozhodnutí. Rodič zároveň nemusí další roky fungovat jako bezplatný sklad.
Pokud dítě bydlí daleko, může s ním rodič věci třídit i přes telefon. Ukáže mu jednotlivé věci přes videohovor nebo pošle fotografie.
Ne všechno musí dítě chtít zpátky
Rodiče někdy předpokládají, že dítě bude chtít staré hračky nebo sešity jednou ukázat vlastním dětem. Dospělý syn či dcera ale mohou mít úplně jiný názor.
Pokud dítě řekne, že něco nechce, není nutné jej přesvědčovat. Jiná situace nastane, pokud věc nechce dítě, ale rodič ano. Oblíbený plyšák, první botičky nebo obrázek ze školky mohou být důležitou vzpomínkou hlavně pro matku či otce. Pak má smysl si je nechat.
Pomoci může předem stanovený prostor. Třeba jedna krabice na památky od každého dítěte. Člověk potom vybírá to, co pro něj skutečně něco znamená, místo uchovávání všeho.
Dětský pokoj nemusí zůstat muzeem
Mnoho rodičů nechává pokoj po odstěhování dítěte dlouho téměř beze změny. Nějakou dobu to může být příjemné. Po letech ale není důvod, aby skříň zůstávala plná oblečení, které už nikdo nenosí.
Odvezení věcí také neznamená, že dítě přestává mít u rodičů své místo. Pokoj může dál sloužit při návštěvách, i když v něm už nejsou školní sešity a deset let staré bundy.
Rodiče mohou bez výčitek říct, že svůj prostor potřebují. Dospělé dítě zase dostane možnost vybrat si, co si chce ponechat. Nejhorší bývá neurčité čekání, při kterém se stejné krabice několik let pouze přesouvají.
Nakonec se často ukáže, že nejde ani tak o samotné věci, jako spíš o vzpomínky, které jsou s nimi spojené. Ty ale nemusí zabírat celý pokoj nebo několik polic ve sklepě. Pár vybraných předmětů může připomínat dětství stejně dobře jako deset krabic, které už roky nikdo neotevřel.
