Babička a děda tu nejsou na zavolání: Kde končí pomoc rodině a začíná vyčerpání

Zatímco dřív prarodiče běžně hlídali vnoučata, dnes už na to často nemají čas ani sílu. Přesto mnoho mladých rodičů dál počítá s tím, že babička nebo děda budou po ruce, kdykoli je potřeba. Kde si nastavit hranice, aby se rodinná pomoc nezměnila v nechtěnou povinnost?

V 70. a 80. letech minulého století se do starobního důchodu odcházelo nejpozději v 60 letech. Pokud žena vychovala děti, tak i dříve. Kolikrát už v osmapadesáti letech si užívala života penzistky. Své volno ale většinou věnovala svým vnoučatům, která si vzala na starost, když jejich rodiče byli v zaměstnání. Péče o ně byla běžnou součástí role babičky.

V současné době si mladí rodiče stěžují na to, že jejich rodiče na vnuky nemají vůbec čas. Případně nemají čas tehdy, kdy by to oni potřebovali.

Pak mají pocit permanentního přetížení, protože si od svých dětí vůbec neodpočinou. A poukazují na to, že dříve se penzisté ve svých vnucích viděli a rádi s jejich výchovou pomáhali.

Doba se podstatně změnila

Zejména se posunula věková hranice pro odchod do starobního důchodu a důležitým faktorem je i to, že lidé se pro rodičovství rozhodují stále v pozdějším věku. A tak není nic podivného na tom, že třiašedesátiletá babička je ještě stále aktivní v pracovním procesu, zatímco její děti se starají o své potomky v předškolním věku.

Není výjimkou, že mladí rodiče naléhají na ty svoje, aby si vnuky brali co nejčastěji, respektive aby tu pro ně byli, když oni si od dětí chtějí odpočinout a naplánovat si například prodloužený wellness jen pro dva.

Nebo berou jako automatické, že s nemocnými vnuky zůstane doma penzionovaná babička a děda, aby rodiče mohli dál chodit do práce.

Když nebudete hlídat, vnuky neuvidíte

Pokud prarodiče pomoc odmítnou, mohou se setkat ze strany svých dětí s tím, že v nich vyvolávají pocity viny nebo že jim pak upírají právo na vnuky a omezí s nimi kontakt. To je ale pro ně dost krutý trest, kterému se někteří snaží vyhnout tím, že se o svá vnoučata starají přesto, že jim jejich síly na to již nestačí.

Pracující babička si tak bere vnučku či vnuka téměř na každý víkend, i když by raději během něho odpočívala nebo se věnovala svým aktivitám. Babička či děda ve starším důchodovém věku se zase přes týden starají o nemocná vnoučata a riskují, že od nich nemoc chytí, jen aby mladí mohli být v práci a nemuseli si na vlastní děti brát OČR (ošetřování člena rodiny). Bojí se ale říct, že se jim hlídání zrovna nehodí, aby o svá vnoučata nepřišli.

Jakmile se ale z hlídání stane povinnost, vytrácí se z něho pohoda.

Jak si správně nastavit hranice

Moderní senior není majetkem rodiny a má nárok na svůj život i na to, jak si ho zorganizuje. Dnešní důchodci cestují, vzdělávají se a mají své zájmy. Ale to neznamená, že nemají svá vnoučata rádi. Jen už nevidí smysl v tom, aby jim obětovali každou minutu svého volného času.

Bohužel někteří mladí rodiče to nechtějí nebo neumějí chápat a vyžadují, aby babička či děda fungovali na zavolání. Často se ani prarodičů neptají a jen suše oznámí, že v sobotu jim vnoučata přivezou, protože oni mají zrovna zaplacené lístky na koncert.

V takovém případě nezbývá nic jiného než si s mladými sednout a v klidu si vyjasnit hranice. Spokojený prarodič je pro dítě mnohem lepším vzorem než prarodič uštvaný. Pomoc rodině končí tam, kde začíná obětování vlastního zdraví a duševního klidu.