Jeho básničky znají celé generace Čechů. Jiří Žáček oslavil 81 let, o stáří mluví s odzbrojujícím humorem
Legendární spisovatel Jiří Žáček má za sebou další narozeniny. Autor veršů známých několika generacím školáků oslavil v pátek 81 let. Před rokem měl podle vlastních slov pořádně namále. Navzdory tomu je patrné, že smysl pro humor si uchoval.
Sledovat v Google Zprávách
Žáčkovy básničky provázely děti při prvním čtení a mnozí je znají nazpaměť ještě po letech. Jeho tvorba ovšem dávno překročila školní lavice. Psal také pro divadlo a televizi, je autorem epigramů, milostných veršů nebo textů písní, namátkou známého Blues o spolykaných slovech, které zpívá Michal Prokop. Text vypráví o tom, až si pro člověka přijdou funebráci.
Žáček měl přitom původně úplně jiné povolání. Vystudoval stavební fakultu a pracoval jako vodohospodářský inženýr. Už ve škole si však raději hrál se slovy. V patnácti psal do tajného třídního časopisu posměšné veršíky o spolužácích a učitelích. O rok později se zamiloval a přešel k milostným básním.
K dětem jako čtenářům se dostal až v sedmdesátých letech, když se mu narodili děti Markéta a Jakub. V zářijovém rozhovoru pro portál Praha 5 připomněl, že jeho čtenáři stárli spolu s nimi a za své vzory jmenovitě označil Hrubína, Halase a Kainara.
Když mu nemoc vzala hlas
Život však Žáčkovi přinesl celou řadu překážek. Před zhruba dvaceti lety onemocněl rakovinou hrtanu a při operaci přišel o hlasivky. Člověk, který se celý život živil slovy, tak musel najít způsob, jak znovu mluvit.
Zkoušel jícnovou řeč, jejíž nácvik mu však příliš nevyhovoval. Nakonec začal mluvit po svém. V rozhovoru pro Aha! tomu s úsměvem říkal břichomluvectví.
Následky vážné nemoci ho provázejí i po letech. Hůře se mu dýchá a nepříjemný je pro něj třeba silnější vítr, který fouká přímo do otvoru v krku. Loni přiznal, že kvůli potížím s dýcháním už nemůže chodit ani do Divadla Na zábradlí, kde hraje jeho syn Jakub.
V létě 2025 přišla další vážná chvíle, se kterou se Žáček musel vypořádat. Doma dostal těžký zápal plic a s vysokými horečkami přestal reagovat na telefon. Dcera Markéta se na něj naštěstí šla podívat a zajistila mu převoz do nemocnice. Básník později přiznal, že kdyby přišla o den později, pravděpodobně by nepřežil.
Kdyby mohl, doplaval by do moře
Navzdory zdravotním omezením ovšem spisovatel o stáří mluví s velkou nadsázkou. „Dneska už psaní beru hlavně jako boj proti alzheimerovi,“ vyjádřil se například loňském rozhovoru pro Novinky. Až mu prý mozek jednou přestane sloužit, přijde podle něj čas na hrob. Zároveň ale z jeho slov plyne, že si s vlastním koncem hlavu příliš neláme.
O stáří otevřeně mluvil také v rozhovoru pro Reflex: „Neovládám umění stárnout. Jak si ověřuji na všemožných testech a kvízech, mozek mi funguje víceméně jako zamlada. Tělo ne, tam ty roky cítím – vyjít po schodech tři patra je pro mě horor. Takže abych se necítil starý, stačí vyjet ta tři patra výtahem a nešlapat je pěšky. Ale to je pokus o vtip. Po pravdě právě v tom výtahu se cítím starší víc, než by se mi líbilo.“
Dokonce už přemýšlel, co by si přál po smrti. Nejraději by nechal svůj popel vysypat do řeky, aby doplul až do moře. Pak si však připomněl, že jeho zesnulá žena Eva má urnu na břevnovském hřbitově. Zřejmě tak jednou skončí vedle ní. Ani to mu příliš nevadí. Na hřbitově je podle něj hezky a zpívají tam ptáci.
O stárnutí a smrti pak spisovatel přirozeně mluví i ve své tvorbě. Například v básni Příští program:
Učím se hořknout, a jsem čím dál sladší.
Učím se stárnout, a jsem čím dál mladší.
Abych byl zdravý, začnu marodit.
Proč bych měl umřít? Chci se narodit!
Žáček se dál věnuje i nejmladším autorům. Aktuálně je patronem soutěže mladých básníků v Praze 5. Děti a dospívající od osmi do devatenácti let mohou do konce letošního roku posílat vlastní verše na téma „Najdi si svůj hlas“. Finalistům má pak populární básník v únoru příštího roku předat své zkušenosti na kurzu tvůrčího psaní.
