Josef Sudek fotografoval popelnice, dráty i průmyslové stroje. Z obyčejných věcí dokázal vytvořit umění
Když se řekne Josef Sudek, většině lidí se vybaví fotografie Prahy, romantická zákoutí a zátiší zalitá měkkým světlem. Slavný český fotograf se ale nezajímal jen o krásné výhledy a působivé scenérie. Do hledáčku svého fotoaparátu dostával také rezavé dráty, popelnice, kovové konstrukce nebo průmyslové stroje. Na první pohled obyčejné věci, kolem kterých bychom možná prošli bez povšimnutí, dokázal zachytit tak, že člověk najednou viděl jejich krásu v úplně jiném světle.
Sledovat v Google Zprávách
Josef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně. K fotografování měl blízko už od mládí a zanedlouho se stal jedním z nejvýznamnějších českých fotografů. Jeho život ale výrazně poznamenala první světová válka. Na italské frontě roku 1917 utrpěl zranění, kvůli němuž přišel o pravou ruku. Ani to ho ale neodradilo. Fotografování se nevzdal a nakonec se mu začal věnovat profesionálně.
Sudek měl vlastní způsob, jak nahlížel na věci kolem sebe. Zajímal se o Prahu, její uličky, zahrady i architekturu. Často se vracel ke stejným místům a zkoušel, jak se jejich podoba mění v závislosti na počasí, denní době i světlu. Právě světlo hrálo na jeho fotkách důležitou roli. Nezáleželo na tom, jestli zrovna stál před majestátní stavbou, nebo před obyčejným předmětem, který byl odložený stranou.
Popelnice a rezavé dráty místo dechberoucích výhledů
Už ve dvacátých letech začal Sudek fotografovat věci, které by jen málokdo považoval za umělecký předmět. Zajímaly ho železné dráty, plechy, mříže, zábradlí i kolejnice. Nesnažil se je nijak přikrášlovat nebo schovávat jejich nedokonalost. Naopak se snažil zachytit jejich skutečný vzhled, včetně rzi, nerovností a stop, které na nich zanechal čas.
I v tom byl jeho přístup neobvyklý. Na rezavém kusu železa uměl najít zajímavou strukturu, na kovové síti hru světel a stínů a na obyčejném předmětu tvar, který by člověka při běžném pohledu ani nenapadl. Nepotřeboval přitom exotická místa ani mimořádné události. Stačilo mu se jen bedlivě dívat kolem sebe.
Když se do fotografií dostal průmysl
Sudkova tvorba se ale neomezovala jen na umělecké fotografie. Pracoval také na zakázkách pro podniky, fotografoval výroby i průmyslové provozy. Ve třicátých letech se v jeho práci začal projevovat zájem o tvar, materiál i strukturu, což souviselo s tehdejším směrem známým jako nová věcnost.
Průmyslové prostředí mu k velké radosti přinášelo spoustu námětů. Stroje, kovové součásti a složitější konstrukce měly specifické tvary a povrchy. Sudek je dokázal zachytit tak, že vynikly jejich detaily, aniž by ztratily něco z původního charakteru. I fotografie určené pro reklamu díky tomu mívaly výtvarnou hodnotu.
Josef Sudek nebyl fotografem, který se striktně držel jednoho tématu. Významnou část jeho tehdejší práce tvořily i fotky pořízené z okna ateliéru, ze kterého sledoval proměny okolí v různých světelných podmínkách.
Právě díky schopnosti vidět něco zajímavého tam, kde jiní nic zvláštního nečekají, jsou důvodem, proč jeho fotografie oslovují širokou veřejnost dodnes. Výjimečný fotograf, který zemřel 15. září 1976 v Praze, tak ostatním ukázal, že pro působivou fotku někdy stačí opravdu málo. Obyčejný předmět, dobré světlo a osobitý úhel pohledu.
Zdroje: UPM, Sudek Books, IPHM.
