Vyživovací povinnost v rodině funguje oběma směry. Ve stáří mohou děti platit alimenty rodičům
O výživném se nejčastěji mluví v souvislosti s dětmi. Rodič, který po rozvodu vychovává potomka, žádá od druhého rodiče peníze na potřeby dítěte a soud stanovuje jejich výši. Méně známá je druhá strana celé věci. Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je totiž podle českého práva vzájemná.
Sledovat v Google Zprávách
V určité situaci může o pomoc požádat také rodič své dospělé dítě. Nestačí ale samotný věk ani skutečnost, že rodič odešel do penze. Rozhodující je jeho konkrétní finanční situace a schopnost zajistit si vlastní potřeby.
Dítě může mít povinnost pomoci rodiči
Občanský zákoník stanovuje, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. U rodiče přitom zákon hovoří o právu na „slušnou výživu“. Neznamená to tedy, že by každé dospělé dítě muselo automaticky posílat peníze svému rodiči jen proto, že zestárl.
Výživné přichází v úvahu tehdy, když rodič není schopen sám pokrýt své odůvodněné potřeby. Posuzuje se také jeho majetek a příjmy. Na druhé straně se zkoumá, zda dítě má reálnou možnost takovou pomoc poskytovat.
Může jít například o situaci, kdy člověku po zaplacení bydlení, jídla a dalších nezbytných výdajů nezbývají peníze na běžné potřeby. Samotný nízký důchod proto ještě automaticky neznamená, že vznikne právo na výživné od potomků.
Důchod sám o sobě nárok nezaručuje
Představa, že každý senior s nízkým důchodem může požádat své děti o pravidelnou částku, by byla příliš zjednodušená. Soud neřeší jen výši důchodu, ale celkové poměry rodiče.
Zohlednit může jeho majetek, další příjmy i konkrétní výdaje. Jinak bude vypadat situace člověka, kterému po zaplacení všech nákladů zůstává dostatek peněz na běžný život, a jinak u seniora, který například kvůli zdravotnímu stavu potřebuje nákladnou péči nebo není schopen pokrýt základní životní potřeby.
Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že při určování rozsahu výživného se posuzují odůvodněné potřeby rodiče a jeho majetkové poměry spolu se schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry dítěte.
Dětí může být více, povinnost nemusí dopadnout jen na jedno
Pokud má rodič několik dospělých dětí, neznamená to, že celou případnou povinnost ponese automaticky například nejstarší syn nebo dcera. Na vyživovací povinnosti se mohou podílet všechny děti.
Podíl každého z nich se může lišit podle jejich příjmů, majetku a dalších okolností. Není tedy pravidlem, že by každý potomek musel přispívat stejnou částkou.
V praxi může být rozdíl mezi dítětem s vysokým příjmem a vlastním bydlením a potomkem, který sám sotva pokrývá své životní náklady. Právě tyto poměry se při posuzování výživného zohledňují.
Rodič nemůže chtít stejnou životní úroveň jako dítě
U výživného mezi rodičem a dítětem platí ještě jedna podstatná věc. Zákon u rodiče nemluví o tom, že by měl mít stejnou životní úroveň jako jeho dítě.
U dítěte je zákon nastaven jinak. U vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti se zásadně sleduje, aby životní úroveň dítěte odpovídala životní úrovni rodičů. U rodiče vůči dospělému dítěti jde o zajištění slušné výživy, nikoli o dorovnání jeho životní úrovně.
Když se děti o rodiče starají osobně
Pomoc nemusí mít vždy podobu peněz posílaných každý měsíc na účet. Při posuzování vyživovací povinnosti se přihlíží také k tomu, zda povinný člověk o oprávněného osobně pečuje. Ostatně Ministerstvo spravedlnosti výslovně uvádí, že se hodnotí i míra takové péče.
Jinými slovy, dítě, které například pravidelně zajišťuje rodiči nákupy, doprovází ho k lékaři nebo mu pomáhá s běžným chodem domácnosti, může svou povinnost plnit jinak než pouze finanční částkou.
A co když se rodina nedohodne
Ideální je samozřejmě domluva mezi rodičem a dětmi. Pokud ale dohoda není možná a rodič se skutečně nedokáže sám uživit, může se domáhat výživného soudní cestou.
U výživného pro rodiče je důležité, že soud může výživné přiznat nejdříve ode dne zahájení soudního řízení. Nejde tedy zpětně žádat peníze za libovolně dlouhé období před podáním návrhu.
Výše případného výživného se nedá určit jednoduchou tabulkou. Každý případ se posuzuje podle konkrétních poměrů rodiče i jeho dětí.
Pomoc rodičům není totéž jako placení všech jejich výdajů
Vyživovací povinnost má ale samozřejmě své hranice. Neznamená, že dítě musí převzít veškeré náklady rodiče nebo mu zajistit životní úroveň, na jakou byl zvyklý během svého pracovního života.
Smyslem zákonné úpravy je zajistit základní pomoc člověku, který ji skutečně potřebuje. To, že má někdo dospělé děti, proto ještě neznamená automatický nárok na jejich peníze. Stejně tak ale platí, že dítě se za určitých okolností nemůže své zákonné povinnosti jednoduše zbavit.
Zdroje: Zákony pro lidi, Výživné Justice
