Láska a kapacita nejsou totéž: Hlídání vnoučat může babičku dostat na hranici sil

Hlídání vnoučat může být pro prarodiče jednou z nejhezčích částí rodinného života. Problém nastává ve chvíli, kdy se z dobrovolné pomoci stane samozřejmost a babička či děda už nemají prostor říct ne.

Na první pohled jde o jednoduchou rodinnou dohodu. Rodiče potřebují vyzvednout dítě ze školky, pokrýt prázdniny nebo si na pár hodin odpočinout a prarodiče pomohou. Jenže právě četnost a očekávání mohou rozhodnout o tom, zda společný čas s vnoučaty zůstane radostí, nebo začne připomínat další zaměstnání.

Velký průzkum rodin, který letos zveřejnila UNIQA, ukazuje poměrně výrazný rozpor mezi představami jednotlivých generací. Více než sedm z deseti českých prarodičů si myslí, že by měli s vnoučaty jezdit na výlety či dovolené, 64 procent je chce učit praktické věci a více než polovina má za to, že by je měli také hlídat a vyzvedávat.

Ve skutečnosti to podle průzkumu dělá 44 procent z nich. Průzkum ukázal, že prarodiče mají pocit, že pomáhají více, než jejich dospělé děti vnímají. Bez otevřené domluvy tak může snadno vzniknout pocit křivdy na obou stranách.

Ochota ale neznamená neomezené možnosti. Každý čtvrtý prarodič v průzkumu uvedl, že je z péče o vnoučata vyčerpaný. Psycholožka Eva Klímová k výsledkům průzkumu podotkla, že část dnešních babiček a dědečků stále pracuje, má zdravotní potíže, vlastní zájmy nebo zároveň pomáhá ještě svým stárnoucím rodičům. „Láska a kapacita nejsou totéž,“ uvedla.

Když se z prosby stane očekávání

Hranice se často neposune jedním velkým rozhodnutím. Spíš nenápadně. Jedno odpoledne týdně se změní ve dvě, k tomu přibydou nemocné děti, prázdniny a hlídání na poslední chvíli. Babička, která zpočátku souhlasila ráda, může mít po čase pocit, že odmítnutím rodinu zklame.

Právě pocit povinnosti může být jedním ze signálů, že nastavení hlídání přestává oběma stranám vyhovovat. Pomoc má podle odborníků fungovat jako dohoda, nikoli jako automatický nárok. Klímová doporučuje mluvit konkrétně: rodiče mohou říct, kolik dnů potřebují pokrýt, a prarodiče naopak, kolik jich skutečně zvládnou. Při častějším nebo několikadenním hlídání může být užitečné domluvit se také na výdajích. Delší pobyt vnoučat znamená výdaje za jídlo, dopravu nebo program a pro člověka s nižším důchodem mohou být citelné.

Že intenzita péče hraje roli i pro psychickou pohodu, potvrzuje letošní systematický přehled publikovaný v odborném časopise Child & Family Social Work. Autoři porovnávali různé uspořádání rodin a zjistili, že prarodiče ve vícegeneračních rodinách, kteří se o péči dělí s rodiči dítěte, mají lepší výsledky v oblasti duševního zdraví než prarodiče v rodinách, kde rodiče přítomni nejsou a hlavní péči přebírají právě prarodiče.

Babička nemusí vychovávat stejně jako rodiče

Dalším zdrojem sporů bývá výchova. Rodiče chtějí určitý režim, méně sladkostí nebo jiný přístup k trestání, zatímco prarodiče vycházejí z vlastní zkušenosti. Klinická psycholožka Barbora Jakobsen pro Marianne připomíná, že rodiče a prarodiče mají rozdílné role. Pravidla nastavují rodiče, zatímco prarodiče mají větší prostor budovat s dítětem blízkost a společný čas si užít.

Ne každý rozdíl proto musí skončit konfliktem. Volnější večer nebo větší porce sladkostí u babičky jsou něco jiného než pravidla týkající se bezpečnosti či fyzických trestů. U zásadních věcí má podle Jakobsen smysl vysvětlit, proč rodiče určitou hranici nastavili, a mluvit o ní v klidné chvíli, nikoli při hádce před dítětem.