Staré fotografie mohou navždy ztratit svůj příběh: Ptejte se rodičů, dokud ještě můžete
Krabice plné fotografií se často začnou řešit až při vyklízení bytu po rodičích. Některé snímky člověk pozná okamžitě, jiné už nic neříkají. Na fotografii stojí pět lidí před domem, ale nikdo netuší, kdo jsou. Právě tehdy se ukáže, že největší cenu nemá samotný papír, ale informace, která k němu patří.
Sledovat v Google Zprávách
Staré fotografie přitom nemusí skončit v několika krabicích předávaných další generaci. Dají se protřídit, popsat a převést do počítače. To nejdůležitější je ale dobré udělat v době, kdy se ještě máte koho zeptat.
Nejdřív zjistěte, kdo na fotografiích vlastně je
U starých fotografií bývá největší problém to, že rodina mnohdy neví, koho snímek zachycuje. Dokud žijí rodiče nebo prarodiče, má smysl alba společně projít a nejasné fotografie popsat. Nejlepší je k fotografii připsat celé jméno, přibližný rok, místo a případně událost, při které fotografie vznikla.
Praktický popisek může vypadat například: „Josef Novák, bratr Marie, svatba v Jihlavě, kolem roku 1965.“ U skupinových snímků je dobré poznamenat jména lidí zleva doprava.
Vyplatí se projít hlavně nejstarší fotografie a ty, u kterých si sami nejste jistí. Později už nemusí být nikdo, kdo jednotlivé tváře pozná. Bez popisku pak může zůstat pěkná fotografie, o které další generace nebude vědět vůbec nic.
Není potřeba schovávat deset stejných snímků
Po rodičích mohou zůstat stovky, někdy i tisíce fotografií. Nemá smysl okamžitě kupovat další krabice a všechno beze změny uložit.
Začněte jednoduchým tříděním. Zvlášť dejte rodinné portréty, svatby, dovolené, děti, domy nebo významné události. Duplicitní fotografie můžete rozdělit mezi sourozence a další příbuzné. U neznámých snímků počkejte s vyhazováním, dokud se nezeptáte dalších členů rodiny.
Pozornost si zaslouží i fotografie, na kterých není nikdo z rodiny. Starý dům, ulice, továrna nebo obecní slavnost mohou zachycovat něco, co už dnes neexistuje.
Fotografie můžete převést do počítače
Digitalizace je praktická hlavně proto, že se k fotografiím dostane celá rodina a nemusíte stále brát do ruky originály. U menšího množství snímků stačí domácí skener, případně kvalitní naskenování mobilem.
Pokud máte fotografií stovky, rozdělte si práci na menší části. Jeden den svatby, příště dovolené, potom děti nebo třeba jedno desetiletí. Není potřeba projít celý rodinný archiv během jednoho víkendu.
Po naskenování soubory rovnou pojmenujte. Název jako IMG00458 vám za pár let nic neřekne. Lepší je uvést rok, událost, jména nebo místo.
Například:
- 1968_svatba_Jana_a_Petr_Brno
- 1982_babicka_Marie_Praha
- 1991_rodina_chata_Vranov
Fotografie je dobré ukládat také do složek podle let, událostí nebo větví rodiny. Čím jednodušší systém zvolíte, tím větší je šance, že se v něm vyznají i děti a vnoučata.
Naskenováním práce nekončí
Důležitá data je lepší pravidelně zálohovat a zálohu uchovávat mimo hlavní zařízení. Při poruše, ztrátě nebo napadení počítače pak o soubory nepřijdete.
Rodinné fotografie proto můžete mít například v počítači a současně na externím disku nebo v internetovém úložišti. Kopii lze dát také sourozencům nebo dětem. Digitalizace má jednu praktickou výhodu: o stejné album se už nemusí dělit několik lidí. Originály ale není nutné po naskenování vyhodit. Nejhezčí a nejstarší fotografie mohou zůstat v albu nebo krabici.
Rodinný archiv nakonec nemusí zabrat několik polic. Může z něj zůstat pár alb s originály a přehledná digitální sbírka, kterou mají děti i vnoučata. Největší práci přitom často nepředstavuje skenování. Mnohem těžší je po letech zjistit, kdo stojí na fotografii před chalupou a proč byl snímek pro rodiče důležitý.
Proto má smysl začít ještě před vyklízením pozůstalosti. Sednout si s rodiči nad starými alby, ptát se a zapisovat. Skener můžete koupit kdykoliv. Člověka, který jediný poznal všechny tváře na fotografii, už později nahradit nejde.
