Celý život makaly, teď se bojí vlastního důchodu: Husákovým dětem stát zpřísňuje pravidla
Patří k nejsilnější populační generaci v novodobé historii Česka. Desítky let odváděli sociální pojištění, ze kterého stát vyplácel důchody předchozím generacím. Když se ale sami začínají přibližovat penzi, začínají platit méně výhodná pravidla pro výpočet důchodu i nejistota kolem věku odchodu do penze. Právě to vyvolává mezi takzvanými Husákovými dětmi bouřlivé reakce.
Sledovat v Google Zprávách
Důchodová reforma postupně mění podmínky pro nové žadatele o starobní důchod. Stát změny zdůvodňuje stárnutím populace a snahou udržet systém finančně stabilní. Lidé narození v 60. a 70. letech ale často namítají, že se pravidla mění ve chvíli, kdy už většinu pracovního života mají za sebou, což je v jejich očích nefér.
Generace, na které systém dlouho stál
Lidé narození především v 70. letech, označovaní jako Husákovy děti, tvoří jednu z nejpočetnějších generací v české historii. Po více než dvacet let představovali významnou část ekonomicky aktivních obyvatel a odváděli pojistné, ze kterého se financovaly důchody jejich rodičů a prarodičů.
Právě tato generace nyní začíná řešit vlastní odchod do penze. Jenže zatímco jejich rodiče odcházeli do důchodu podle jiných pravidel, dnešní padesátníky a šedesátníky čeká postupné zpřísňování podmínek.
Změny důchodového systému prosazené za vlády Petra Fialy počítají mimo jiné s úpravami výpočtu nových důchodů i dalšími změnami, jejichž cílem je reagovat na stárnutí populace a očekávaný odchod silných ročníků do penze.
Největší výčitka: Neměli jsme čas se připravit
Z komentářů čtenářů pod našimi články o této problematice je patrné, že největší emoce nevyvolává samotná reforma, ale její načasování.
„Největší podpásovka je, že jsme neměli čas se připravit. Většinu života s něčím počítáte a pak se ze dne na den změní pravidla. A zase nejhůř ženám. Ženy přišly o 10 let! Páry už nejspíš nestráví žádný čas v důchodu spolu – muži bývají starší. Dřív to taky bylo, ale ženy šly do důchodu dřív, takže spolu nějaký čas strávili. Než se toho teď dočká žena, pravděpodobnost, že bude muž živý, je… Babičky, místo aby pomáhaly mladým s dětmi, staraly se o staré rodiče, budou umírat v práci, rodiče v LDN a vnuci se radši nenarodí,“ napsala Dana Nováková
Právě ženy v diskusích často upozorňují, že změny podle nich neovlivní jen výši důchodu, ale také fungování celé rodiny.
Místo hlídání vnoučat déle v práci
Řada čtenářek upozorňuje, že delší pracovní život může znamenat méně času na pomoc dětem a vnoučatům.
„Tak generace 1966 jsme někde, kde třeba jinde jsou ženy už v důchodu. Když se to vezme za stara – mám čtyři děti, člověk se jim věnoval, jak to šlo, a už bych byla v důchodu. Mohla bych pomoci mladým s vnoučaty, aby mohli chodit do práce. Ale je to nastaveno tak, že smůla. A oni se ti nahoře diví, že mladí nechtějí děti? Ať se nad tím zamyslí,“ okomentovala situaci Alena Wagenknechtová.
Podobný pohled sdílí i další čtenářky, které připomínají, že prarodiče byli po dlouhá léta důležitou oporou rodin. Delší pracovní aktivita podle nich může tuto roli výrazně změnit.
Ne každý zvládne pracovat do vyššího věku
Vedle rodinného života se v komentářích často objevuje ještě jedno téma, a to zdravotní stav. Mnoho lidí přiznává, že už nyní se potýká s bolestmi zad, kloubů nebo následky dlouholeté fyzicky náročné práce.
Přestože někteří dokázali změnit profesi a přešli například z výroby do kanceláře, ani tam podle svých slov zdravotní problémy nezmizely. Představa, že budou pracovat až do 65 let, nebo ještě déle, je pro ně obtížně představitelná.
Ještě složitější situaci popisují lidé z manuálních profesí, kteří desítky let pracovali ve stavebnictví, dopravě, průmyslu nebo ve směnném provozu.
Řada z nich přitom zdůrazňuje, že nejde o neochotu pracovat. Obávají se ale, že jejich tělo bude mít jasno dříve než zákon, který stanovuje věk odchodu do důchodu.
„Jsem Husákovo dítě a nejhorší na tom je, že už teď nemůžu. Dřela jsem do 44 let a pak jsem zjistila, že záda a ruce přestávají sloužit, šla jsem na operaci karpálů a ve 45 letech udělala maturitu, že budu pracovat v kanceláři. Mám skvělou práci, která mě baví, ale zdraví? Děkuji za každé nové ráno, asi tak. Záda jsou horší a horší (vlastně už jsem měla jít na operaci, kterou jsem odmítla) a marodit nepůjdu. Invalidní důchod zpřísnili, takže nehrozí, že bych si měla zkrátit pracovní dobu. Tak všem přeji hodně zdravíčka a zdravé dožití do důchodu,“ popsala v komentářích Mira Slanská.
Podobně to vidí také jménem Radka: „Je to vše vůči nám nefér. Kdo to má vydržet fyzicky i psychicky. Dětství na polích brambor, řepy, obstarávat dobytek, sušit seno. Už po zdravotní stránce jsou lidi zničení, a to máme dělat do kolika? Za chvíli to bude do 70 let. To bylo řečí, že půjdeme Husákovy děti dřív do důchodu. Dnešní mladí neví, co to je brzy vstávat a kydat hnůj, pomalu neví, co to je hrábě a na co a proč. Vláda a politici by se měli probrat a nedělat z nás otroky. Chceme žít, a ne přežívat,“ popisuje.
Podobné příběhy ukazují, že lidé často neřeší jen to, kdy budou moci do důchodu odejít, ale zda se ho vůbec dočkají v dobrém zdravotním stavu.
Srovnávají se hlavně se svými rodiči
Mnoho reakcí nesrovnává dnešní podmínky s vrstevníky, ale s předchozí generací. Tento motiv se přitom objevuje zejména u žen, které vedle dlouhých let v zaměstnání zdůrazňují také roky strávené péčí o děti a rodinu.
Často mají pocit, že jejich úsilí není při nastavení důchodového věku dostatečně zohledněno. Zejména některé ženy v diskusích uvádějí, že v porovnání se svou matkou odcházejí do důchodu výrazně později.
Například Lenka Kalinová píše: „Já jsem pracovala od 15 let, vychovala dvě děti a do důchodu mám jít v 64 letech a osmi měsících. Moje maminka na tom byla obdobně a odešla do důchodu v 54 letech. Takže mi stát přidal 10 let!!“
Stejný pocit popisuje i Martina Pařízková: „Já pracuji od 17 let, vychovala jsem 3 děti, co všechno jsem musela dělat, aby měly co jíst, oblečení i vzdělání muselo jít stranou, hned dělat a teď jít do důchodu v 65 a 6 měsících je totální výsměch nás žen či matek, když generace přede mnou už šla v 53 a více. Neuznat naši starost a péči je totální selhání a být teď mladá, tak mám nanejvýš 1 dítě, a to bych si ještě pořádně rozmyslela.“
Nejistota horší než samotné změny
Vedle kritiky samotné reformy se v diskusích opakuje ještě jeden motiv, kterým je nejistota. Mnoho lidí netrápí jen to, že se mění pravidla pro výpočet důchodů nebo věk odchodu do penze.
Ještě větší obavy mají z toho, že změny přicházejí ve chvíli, kdy už mají většinu pracovního života za sebou a jen omezené možnosti se jim přizpůsobit. Někteří upozorňují, že už nestihnou vytvořit dostatečné finanční rezervy, jiní mají obavy, že se podmínky mohou do budoucna znovu změnit.
„Mně to přijde nespravedlivé, že těsně před důchodem změní pravidla. Jsem také Husákovo dítě a dost se mě to týká. Do pracovního procesu jsem nastupovala s tím, že se má pracovat 25 let, pak to bylo 35 a teď je to 40. Snad to ještě nezvýší. Podle mě to měli dát od určitého ročníku, aby se člověk připravil a ne takhle hromadně. To samé je s tím spořením na důchod. Těžko v 60 naspořím to, co bych mohla od 40 let. My, Husákovy děti, to odneseme nejvíc. Dnešní mladí se aspoň mohou adaptovat, my už těžko cokoli doženeme,“ konstatovala Štěpánka Černá
Podobně situaci vnímá i Cyril Bouška: „Osobně ani nevěřím, že se důchodu vůbec dožiju. Odpracováno mám 40 let a do řádného důchodu mi zbývá ještě osm. Hezky se to čte, jak člověka stát celý život ždímá, a když má konečně přijít čas něco vrátit, odkopne ho jako nepotřebnou věc, na kterou najednou nejsou peníze.“
Důvod změn je především demografický
Podle autorů důchodových změn je důvodem úprav především stárnutí populace a očekávaný odchod silných populačních ročníků do důchodu.
Na jednoho seniora bude v budoucnu připadat méně lidí v produktivním věku, což zvyšuje tlak na průběžně financovaný důchodový systém. Proto stát postupně upravuje parametry výpočtu nových důchodů i další pravidla.
Z reakcí čtenářů je ale patrné, že vedle čísel a legislativních změn hraje velkou roli také pocit nespravedlnosti. Mnozí lidé narození v 60. a 70. letech mají za to, že změny přišly ve chvíli, kdy už většinu pracovního života odpracovali a možnosti přizpůsobit se jsou omezené.
