Ekonom Vladimír Bezděk: Důchodci dostali předplatby, teď je čekají hubenější roky
Vladimír Bezděk je uznávaný český ekonom. Coby vedoucí takzvané první a druhé Bezděkovy komise radil dřívějším českým vládám při přípravě důchodové reformy. V současnosti je mimo jiné poradcem prezidenta Petra Pavla v oblasti ekonomiky. V rozhovoru pro České důchody se kriticky vymezil vůči některým zamýšleným krokům vlády Andreje Babiše. Preferuje postupný růst důchodového věku, jeho chystané snížení označuje za smrtící pro stabilitu důchodového systému.
Sledovat v Google Zprávách
V letech 2004 až 2005 a v roce 2010 stál v čele takzvaných Bezděkových komisí, které se významně podílely na přípravě důchodové reformy za vlád ČSSD v nultých letech a později úřednické vlády Jana Fischera. Aktuálně je Vladimír Bezděk předsedou představenstva investiční společnosti Avant a má za sebou více než 20 let zkušeností zejména z oblasti pojišťovnictví, bankovnictví a investic. Téměř jednu dekádu působil v České národní bance, následně vedl z pozice CEO pojišťovnu Aegon, slovenskou Generali pojišťovnu, Penzijní společnost České pojišťovny a ČSOB Pojišťovnu.
Minulý víkend jste oslavil dvaapadesáté narozeniny. Už máte spočítáno, kdy půjdete do důchodu? (Rozhovor vznikal v úterý 30. června – pozn. red.)
To teda nemám, protože nevím, co mi udělá tato vláda s důchodovým věkem. To je jedna věc. A druhá věc, člověk by měl pracovat tak dlouho, jak může. Jak ho to baví. Čili jedna věc je zákonný důchodový věk, ale ta druhá je pak individuální rozhodnutí.
Máte za to, i s ohledem na věk dožití, že jak je nyní nastavený důchodový systém, může člověk odejít řádně do starobního důchodu a mít ještě dost sil a času a dostatečně vysokou penzi, aby si stáří relativně ve zdraví užil?
Vycházejme z dat a nejenom z nějakých případných individuálních emocí. Česká správa sociálního zabezpečení publikuje asi od roku 2000 každoročně ročenku. Poslední data jsou myslím za rok 2025.
Během těchto 25 let se permanentně zvyšuje věková hranice pro odchod důchodu. Zároveň ČSSZ z generace důchodců, kteří v jednotlivém kalendářním roce zemřou, počítá, jak dlouho ti lidé byli v důchodu. A tenhle ukazatel se v čase neustále zvyšuje. Navzdory tomu, že paralelně se zvyšuje věková hranice pro odchod do důchodu.
Co to znamená?
Znamená to, že průměrná doba dožití roste rychleji, než se zvyšuje důchodový věk. A to je jediný důsledek téhle matematiky.
Samozřejmě jiný úhel pohledu může být, kolik z té doby v penzi lidé stráví v relativním zdraví. To je otázka, která dává větší prostor pro nějakou názorovou polemiku. Mimo jiné proto, že na rozdíl od prvního ukazatele naděje dožití ve zdraví není tvrdá statistika.
Nechci unavovat detailem, ale zjednodušeně řečeno je to výsledek nějakých průzkumů mezi respondenty. A když se podíváte detailně na otázky, ze kterých se pak tento ukazatel počítá, tak je tam například otázka typu, jestli jste za posledních šest měsíců měl nějaký zdravotní problém. Přičemž už ale nikdo nespecifikuje, co je to zdravotní problém. Je to, že člověk měl chřipku, nebo je to, že ho teď píchá v koleni?
Co z toho tedy plyne pro důchodový systém?
Sami demografové a sociologové upozorňují na to, že naděje dožití ve zdraví je velmi subjektivní ukazatel, nevypovídající mnoho o skutečném zdraví. Nicméně, když se na to podívám z pohledu důchodového systému, státu, nebo toho, kdo financuje státní důchodový systém a garantuje důchodcům dávky, tak ve finále je tak trochu jedno, jestli ten, komu platím důchodovou dávku, je člověk v plném zdraví, v polovičním zdraví, anebo člověk ležící v nemocnici. Protože ve všech třech případech se mu platí důchodová dávka.
Čili když se na to budu dívat z hlediska udržitelnosti důchodového systému, tak to, v jakém zdraví ten důchodce dožívá – nechám-li stranou tu interpretační mlhu kolem subjektivnosti ukazatele – je málo podstatný ukazatel, protože prostě stejně vyplácíte důchod.
Jedinou tvrdou statistikou, kterou máme, je, jak dlouho se pohybují v penzi, a tenhle ukazatel v čase roste, navzdory tomu, že se zvyšuje věková hranice. Touto optikou bych řekl, že tempo zvyšování věkové hranice v Česku, které děláme posledních 30 let, je plus mínus nastaveno jako sociálně přijatelné.
Zastáváte tedy názor, že by se věk odchodu do důchodu měl zvyšovat v souladu se zvyšujícím se věkem dožití?
Ano. Vlastně to takhle víceméně přijala, a ještě to pak změkčila, i předchozí Fialova vláda.
Některé kroky vlády jsou pro důchodový systém smrtící
Když už zmiňujete Fialovu vládu a její důchodovou reformu, tak prezident Petr Pavel o ní dříve prohlásil, že stav důchodového systému nenapravuje, ale má šanci ho částečně stabilizovat. Když vezmeme návrhy změn, se kterými počítá vláda Andreje Babiše, dá se touto logikou říci, že důchodový systém naopak destabilizuje?
Z finančního hlediska rozhodně ano. Pokud by ty plány stávající vláda opravdu realizovala. Na druhou stranu, zatím k přijetí těch kroků nepřistoupila. Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet třeba v průběhu druhé poloviny tohoto roku, případně v tom příštím. Zatím se ale zdá, že s realizací svých důchodových slibů tato vláda nespěchá.
Vy se okolo této tematiky pohybujete řadu let, dokonce jste byl u tvorby důchodových zákonů mnoha vlád. Jak se díváte na politizaci důchodových témat? Nezdá se vám, že se z nich stává jen předvolební vějička na voliče, ale pak se narazí na tvrdou realitu a ukáže se, že řadu z těch slibů prosadit nejde?
Nějakou roli to asi v politickém marketingu hraje. Nikoliv překvapivě, protože se jedná o třetinu státního rozpočtu. V penzi je více než dva a půl milionu lidí, což je skoro třetina elektorátu. Takže odtud asi vysvětlení, proč politický marketing na tuhle oblast klade důraz.
Otázka spíše je, jak dlouho česká populace bude ochotná věřit, minimálně před volbami, argumentům typu, že nebude fungovat dopočet do jedné. Že něco může být buď zadarmo, nebo že když tady máme demografické stárnutí populace, tak se zmírnění některých parametrů zaplatí nějakým neidentifikovatelným hospodářským růstem a tak dále. Jak dlouho bude společnost věřit hypotéze kvadratury kruhu?
Našel byste na těch slibovaných změnách současné vlády něco pozitivního?
Já registruji zejména to, že chtějí vrátit zpátky důchodový věk na 65 let. To je podle mě pro stabilitu důchodového systému v dlouhém období smrtící.
A co zrychlení valorizace důchodů, kdy se bude z reálné mzdy započítávat nikoli třetina, ale polovina růstu?
To oproti věkové hranici není pro stabilitu důchodového systému smrtící. Ten efekt tam není tak silný, ale je to destabilizující faktor, leč nikoli kritický. Hodnotil bych to spíš jako populistický nebo negativní krok.
A co dřívější odchody do důchodu pro lidi v náročných profesích?
Není zatím jasné, jakým způsobem to zamýšlejí udělat, takže nemám co hodnotit. Ale obecně bych byl velmi opatrný, protože má-li se tato solidarita odehrávat ve státním důchodovém systému, tak je to v jeho rámci nový prvek solidarity.
Za ta léta víme, že máme solidaritu mezi vysokovýdělečně příjmovými a nízkovýdělečnými skrz důchodový systém. Máme solidaritu mezi muži a ženami, mimo jiné z důvodu, že ženy žijí mnohem déle v průměru než muži, takže důchod pobírají déle.
Máme x solidarit, ale zatím jsme neměli v důchodovém systému solidaritu mezi jednotlivými profesemi. Že bychom z balíku profesí vybrali nějakou množinu a řekli: „Tak, vám v tom důchodovém státním systému umožníme jít do důchodu o tři roky dřív, aniž byste za to byli penalizováni, a zaplatí to ti ostatní,“ tak před tím bych varoval. To mi přijde dost nespravedlivé.
Neměli by ti lidé dostat nějakou úlevu?
Uznávám argument, že je řada profesí zdravotně a jinak náročných, které opravdu vedou k tomu, že pokud je jim člověk exponován delší dobu, tak se to může podepsat na jeho zdravotním stavu nebo schopnosti fungovat na trhu práce. Ale kladu si otázku, proč cenu za toto má platit stát, potažmo jiní účastníci v důchodovém systému, když je to vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Jak to myslíte?
Náklady této záležitosti by měl nést zaměstnavatel. Proto se mi taky líbilo řešení, které nakonec zvolila Fialova vláda, že kategorii číslo tři u náročných profesí chtěla odehrát skrz příspěvek zaměstnavatele v individuálním penzijním spoření.
To je to místo, kde se to má odehrát, protože z té práce benefituje zaměstnavatel, a má-li ta práce nějaké sekundární dodatečné náklady, projevující se třeba na zdravotním stavu zaměstnanců, tak ty náklady má nést zaměstnavatel, ne stát, respektive celá společnost.
Co říkáte na snahu zvýšit motivaci lidí prostřednictvím vyššího osobního výpočtového základu, aby zůstali delší dobu pracovně aktivní?
Už v tuto chvíli máme zapnuté dva mechanismy, kterými motivujeme lidi v seniorském věku, aby zůstali aktivní na trhu práce.
První mechanismus je v důchodovém systému už velmi dlouhou dobu, možná dvacet let, a zjednodušeně řečeno říká: Pokud odložíte odchod do důchodu oproti statutární věkové hranici pro vás příslušné o tři měsíce, tak za každé tři měsíce odkladu, kdy nečerpáte důchod, roste váš osobní vyměřovací základ o 1,5 procenta. Takže kdybyste to takhle odložil o rok, tak vám procentní výměra penze vzroste o 6 procent.
Minulá vláda zapnula ještě druhou motivaci, jež se týká lidí, kteří už čerpají starobní důchod. Pokud znova budou pracovat, nebo vedle čerpání starobního důchodu i nadále pracují, tak už neplatí část sociálního pojištění, tedy 6,5 %, co platí zaměstnanec na své důchodové pojištění. Čili, jsem-li tzv. pracující důchodce, tak mám nižší zatížení své mzdy sociálním pojištěním.
Stávající vláda chce zapnout ještě nějaký třetí mechanismus, zase by se aplikoval na lidi, kteří už čerpají důchod, ale ještě by nadále fungovali na trhu práce. A já si nad tím kladu otázku, že už ta motivace, co schválila Fialova vláda pro pracující důchodce, je fiskálně poměrně dost drahá, protože roční náklady jsou odhadovány někde kolem 5 miliard korun.
Jestli by to tahle vláda chtěla ještě navýšit, tak jenom pak říkám: Hele, na skupinu lidí v seniorském věku, ať už důchod nečerpají, nebo důchod čerpají, bychom měli tři fiskální motivace, jak je vrátit nebo držet na trhu práce. A není to trochu moc, Antone Pavloviči?
Dal si někdo vůbec tu práci, abychom vyhodnotili efektivitu té motivace přijaté dva nebo tři roky zpátky Fialovou vládou? Tím bych asi začal, než bych vymýšlel motivaci číslo 3.
Valorizace je nastavená správně
Když to tedy shrnu: Z plánů vlády vyplývá velká řada výdajů, ale kde se na to vezme?
Přesně tak. To, co si z první dobré uvědomuji v rámci plánů vlády, jsou jenom fiskálně vyšší výdaje, výdaje, výdaje. Ale příjmy, respektive bilanci důchodového systému, zdá se, ta vláda vůbec neřeší.
Jak vůbec docílit toho, aby důchodový systém finančně vydržel do budoucna?
Nejméně problematické řešení z mého úhlu pohledu, čímž ale neříkám, že je to bezchybné řešení, je nějak pokračovat v tom, co se tady děje třicet let. To znamená, když roste naděje dožití, a dá-li Bůh, tak poroste i dále do budoucna, tak ruku v ruce s tím nějakým rozumným tempem pokračovat ve zvyšování věkové hranice.
Termínem „rozumné tempo“ myslím to, aby věková hranice sice rostla, ale o něco méně, než roste naděje dožití. Jinými slovy, aby i nadále pokračoval trend, který jsem zmínil v odpovědi na vaši první otázku, a pak bude platit to, že absolutní počet let, který jednotlivé generace stráví v penzi, bude mít naději růst. Navzdory tomu, že roste věková hranice.
Čili věkovou hranici pořád zvyšovat, i když pomaleji?
Pokud nadále poroste naděje dožití. Samozřejmě v případě, kdyby se z nějakého důvodu zastavil růst naděje dožití, a nebavíme se o zastavení na rok, na dva, jako to bylo třeba v době covidu, kde je evidentní, že to bylo způsobeno ad hoc mortalitou v souvislosti s epidemií a po dvou letech se ten trend růstu zase obnovil. Ale pokud by z nějakého důvodu růst naděje dožití přestal růst dlouhodobě, tak pak poleví tlak na zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu.
Protože všechny demografické prognózy, na základě kterých se finanční projekce důchodového systému modeluje, předpokládají v zásadě permanentní růst naděje dožití. A to rezultuje v potřebu reagovat na to nejlépe postupným nárůstem věkové hranice.
Aktuálně se ukazuje, že řádná valorizace důchodů v lednu 2027 bude pravděpodobně velmi nízká. Doporučil byste mimořádnou valorizaci, třeba i nad rámec zákona?
Mechanismus standardní valorizace důchodů funguje velmi jednoduše. On vlastně říká: Zvyšujeme o inflaci plus nějaký díl reálné mzdy. Teď máme v zákoně, a dlouhodobě to tak bylo, že zvyšujeme o inflaci a jednu třetinu růstu reálné mzdy.
V situaci, kdy dojde k tak rychlému růstu inflace od poslední valorizace, že inflace uvnitř roku vyskočí o více než 5 %, tak děláme mimořádnou valorizaci. A ta mimořádná valorizace znamenala, že penzisté v inflačně náročných letech 2022 a 2023 byli jedinou kategorií obyvatel České republiky, jejíž reálné příjmy neklesly. Jinými slovy, měli vykompenzovanou inflaci.
To ale znamená, a teď se dostávám zase zpátky k té standardní valorizaci, že na to ten zákon pamatuje a pamatoval. Protože pak v dalších letech, po proběhnutí inflační vlny, tedy v letech 2024, 2025, 2026 a ještě asi i 2027, se ze standardní valorizace vypíná parametr růstu reálné mzdy a vypne se až do doby, než se úroveň reálné mzdy vrátí na předinflační úroveň. Což ještě asi rok bude trvat.
Můžete být detailnější?
Penzisté dostali skrz mimořádnou valorizaci určité předplatby, oproti třeba zaměstnancům, kteří berou reálnou mzdu. A pak po těch „předplatbách“ přijde několik let podprůměrné valorizace. Ale je to jako dopočet do jedné, je to druhá strana téže mince. Když dostanete rychleji a víc v době vysoké inflace a jste jediní, kterým reálné příjmy neklesly, tak pak budete mít hubenější dva tři čtyři roky po inflační vlně, než se reálné platy znovu dostanou na předinflační úroveň.
A to období teď dobíhá. Takže to, že to poslední dva tři roky – a ten rok 27 nebude jiný – že standardní valorizace není numericky žádná sláva, je důsledek toho, že v kritických inflačních letech penzistům neklesl reálný příjem. A teď je tedy otázka, jestli máme nastavená nějaká pravidla v zákoně, která dávají logiku. Tu jsem se teď snažil vysvětlit: Ochráníme vás v situaci, kdy stoupá voda. Budete jediní, kterým neklesnou reálné důchody, reálný příjem. Ale až voda opadne, tak se tempo valorizace na chvíli zpomalí.
Jde o to, jestli těmto pravidlům věříme a dokážeme s nimi hrát nejen ve chvíli, kdy ta voda stoupá, ale i když už ta voda klesla. A pak to znamená tři čtyři roky prostě vydržet. Anebo jestli jsou ta pravidla jenom lidově řečeno pro srandu králíkům, a když bude hrozit valorizace standardních penzí jenom – a teď si vymyslím – o dvě procenta, tak jestli prostě někdo usoudí, že je to politicky neakceptovatelné a řekne, nebudou to dvě, bude to pět. Já jsem příznivce pravidel. Ale nejsem politik.
Prezident se rozhoduje podle svého uvážení
Ještě bych se vás zeptal na vaši roli poradce prezidenta. Můžete popsat, jak funguje? Máte nějaká pravidelná setkání, nebo je to spíš ad hoc konzultování konkrétních kroků?
Je to spíš na bázi ad hoc, podle toho, jak běžný rok a život přináší významnější ekonomická témata.
Většinou je to ještě tak, že v rámci ad hoc režimu pošlu třeba poznámky k nějakému zákonu nebo problematice a někdy na to naváže osobní schůzka, jednání v širším kruhu k dané problematice. Někdy to zůstane jenom na bázi písemných materiálů a stanovisek.
K čemu jste třeba prezidentovi naposledy dával nějaké doporučení?
Úplně naposledy to bylo osobní setkání širšího týmu poradců s prezidentem, myslím, že to bylo předminulé pondělí. Tam si každý z nás měl za svou oblast připravit dvě tři témata, která považuje za hodná pozornosti. Já si připravil téma novely zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a zákona o rozpočtových pravidlech.
Druhé téma se týkalo obecně výhledu fiskální politiky, protože vláda asi týden nebo dva týdny dozadu schválila takzvaný strukturální fiskální plán, který odesíláme do Evropské komise jako všechny členské země. Z toho plánu v zásadě vyplývá, že letos a příští rok budeme veřejné deficity prohlubovat, abychom je konsolidovali v roce 2028 a 2029, čili v předvolebním a volebním roce. A to poměrně výrazně – asi o 1,5 % HDP.
Pokud se to vládě podaří, tak vstoupí do dějin, protože bude jediná vláda, která konsolidovala rozpočet o 1,5 % HDP v předvolebním a volebním roce. Takže to se jeví jako poměrně málo pravděpodobný vývoj fiskální politiky.
Dále se řešily ještě nějaké věci na pomezí ekonomiky a energetiky. Tohle byla moje tři témata.
Dává pan prezident na vaše rady?
Pan prezident si vyslechne argumenty a nejenom mé, ale i dalších lidí k dané problematice, a pak se rozhodne podle svého uvážení.
Kdybyste teď mohl dát prezidentovi jednu radu ohledně důchodů na následujících pět let, co by to bylo?
Pokud bych ji měl, tak ji určitě napřed řeknu prezidentovi a nebudu ji říkat do médií.
