Práci po šedesátce už mnozí nezvládají. Nižší důchod je děsí, zdraví ale víc

Předčasný důchod pro mnoho lidí není pohodlná volba, ale poslední možnost, jak ochránit zdraví a zbytky sil. Bolest, únava, směny i tlak v práci mohou být po padesátce a šedesátce stále těžší. Nižší důchod je děsí, ale představa dalších let ve vyčerpávajícím zaměstnání někdy ještě víc.

Představa nižší penze mnoho lidí děsí. Část budoucích důchodců ale říká, že horší by pro ně bylo zůstat v práci za každou cenu.

Rozhodování o důchodu nebývá jednoduché. Člověk počítá roky, sleduje věk odchodu, přemýšlí nad výší penze a zároveň cítí, kolik sil mu ještě zbývá. U lidí po padesátce a šedesátce se proto často střetávají peníze se zdravím. Nižší důchod může znamenat citelný zásah do rozpočtu, ale další roky v těžké práci zase mohou znamenat bolest, vyčerpání a ztrátu klidu.

Silně to zaznívá i v diskuzi pod článkem na portálu České důchody. Lidé tam nepopisují předčasný důchod jako pohodlnou volbu. Často mluví o tom, že už nemají sílu držet stejné tempo jako dřív.

Práce už bere víc sil než dřív

„Můj věk je 58 let, celý život dělám řezníka. Musím říct, že už to opravdu nedávám. Raději odejdu z pracovního trhu, jen co to bude možné,“ uvedl Zdeněk Marsat.

Podobně mluví i další lidé z náročných profesí nebo směnných provozů. Problémem nebývá jen samotná práce, ale dlouhé roky stejného režimu. Ranní vstávání, noční směny, tlak na výkon a bolest těla se časem nasčítají.

Marcela Axmannová popsala vlastní zkušenost velmi otevřeně: „Pracuji od 18 let na třísměnný provoz, je mi 60, mám toho plné zuby, bolí mě klouby, špatně se mi chodí, mám plný úvazek. Mladí dělají na poloviční úvazek nebo ještě méně a dávají i najevo, že už jste k ničemu. Do předčasného důchodu mám ještě dva roky, ale je to čím dál těžší. Snad to vydržím.“

Vyčerpání není jen fyzické

U části komentujících se opakuje psychická únava. Nejde jen o bolavá záda nebo klouby. Velkou roli hraje atmosféra v práci, vztahy s mladšími kolegy a vedením i pocit, že starší zaměstnanec musí stále dokazovat, že ještě stačí.

„Není to jen o zdravém těle, o případných bolestech, ale je to také dost o psychice. Nikdo z těch, kteří rozhodují, vám na rovinu neřekne, že o lidi 55+ už nestojí. Nikdo z mladších kolegů se nepřizná, že je v podstatě šikanují,“ míní Mirka Michalková.

„Mně je 62 let, na tři směny dělám 20 let. Zdraví pryč, v práci šikana. Ještě že firma letos končí. Radši půjdu do předčasného důchodu,“ přidala Jitule.

Podobnou zkušenost zmínil také Robert Vízner: „Nejhorší na tom je, že když vás i v tomhle věku někde přijmou, potom musíte čelit šikaně ze strany o dvě generace mladšího managementu.“

Mnozí lidé mají pocit, že stát po nich chce delší pracovní život, ale samotné pracovní prostředí s jejich věkem často nepočítá. Místo pomalejšího tempa přichází stejný výkon, stejné směny a stejný tlak.

Nároky zůstaly, síly ubývají

„Pracuji od 17 a už teď jsem unavená. Nároky jsou stejné jak na mladé, tak na nás po padesátce. Já měla jít do důchodu v 55 a teď jdu o deset let později,“ napsala Žaneta Chaloupková.

Podle Miloše Michala záleží hlavně na typu práce. „Dělnické profese by měly jít už v 60 letech,“ uvedl.

Rozdíl mezi profesemi se v komentářích vrací častěji. Lidé nepopírají, že někdo může pracovat i déle. Zároveň ale upozorňují, že se nedá srovnávat kancelářská práce s těžkou výrobou, stavbou, fabrikou, řeznictvím nebo dlouhými směnami.

„Také jsem 55+ a už teď nemůžu. Vyčerpaná jsem tak, že se z toho do druhého dne nedá ani vyspat. A ráno nanovo,“ svěřila se Jana Ondrášková.

Raději klid než další roky ve fabrice

U některých lidí už nejde o výpočet, ale o jasnou hranici. Nechtějí čekat, až jim práce vezme poslední zbytky sil.

„Přesně tak, také chci jít dřív. A také říkám, že raději budu sedět před panelákem na lavičce na sluníčku a třeba si háčkovat, než vstávat v půl páté a být celý den zavřená ve fabrice, poslouchat přiblblé příkazy a bát se kouknout na telefon,“ napsala Petra Trojanová.

Michal Svátek popsal těžké rozhodování u člověka, který má práci rád, ale tělo už nestíhá: „Mám perfektní práci i plat, bohužel tělo již nezvládá. Začínám přemýšlet, zda tam padnout, nebo odejít do předčasného důchodu. Také se obávám, že budu-li doma, budu lenivější.“

Jinou zkušenost má Zdeněk Krejčí: „Měl jsem docela náročné povolání jako stavař. Po 60 jsem začal tempo postupně zvolňovat, v 62 na 10 měsíců na pracák, v 63 a kousek jsem to zabalil. Už se to nedalo moc vydržet, běhat po stavbách není žádná sláva. Už jsme s manželkou doma osm roků a rozhodně nelitujeme.“

Předčasný důchod pro tyto lidi není sen o pohodlí. Spíš znamená únik z režimu, který už neunesou. Mnozí vědí, že za dřívější odchod zaplatí nižší penzí. Přesto říkají, že zdraví, klid a poslední aktivní roky pro ně mají větší cenu než několik let navíc v práci.