„Cítím radost, vidím bolest.“ Důchodkyně Zdena Wasserbauerová už 25 let hledá dárce kostní dřeně

Paní Zdena Wasserbauerová (82) celý život pracovala jako účetní a až těsně před důchodem našla největší smysl života. Už 25 let dobrovolničí pro Český národní registr dárců kostní dřeně a doufá, že tu bude ještě hodně dlouho, aby mohla pomoct co nejvíce nemocným. „Mrzí mě lhostejnost lidí, protože si myslím, že každý dobrý skutek, který někam vyšlete, se vrátí,“ říká žena, která v roce 2017 získala ocenění Filantrop dvacetiletí.

Proč jste se vrhla do hledání potencionálních dárců kostní dřeně?

Protože můj vnuk Pavlík se léčil s leukémií. To byla hrozná bezmoc. Je to ošklivá nemoc, a já se nemohla dívat na ty bezbranné děti.

Kolik mu bylo?

Bylo mu sedm let. Vnuk kostní dřeň nepotřeboval, ale vedle něho na pokoji ležel Honzík, který ji nutně potřeboval, a já jsem začala dělat nábor. Tehdy bylo v registru 11 000 lidí, ale nikoho jsme nenašli, a Honzík za rok a půl zemřel. Mně to bylo tak strašně líto, že jsem si řekla, že se tomu budu věnovat.

Začala jsem na svém pracovišti, dělala jsem účetní ve strojírně a tam bylo asi tak 500 mužských. Když mi je vedoucí svolal na halovku, tak 280 vstoupilo. Dodnes říkám „moji zlatí chlapi“. Už tam většinou nejsou, protože už jsou to roky, ale to mě povzbudilo.

Takže Pavlík dřeň nepotřeboval, ale cizí Honzík ano.

Pavlík nepotřeboval. Oni měli ale společnou sociálku, takže byli pořád spolu. Buď na jedné posteli, nebo na druhé. Byli to nerozluční kamarádi.

Věděla jste tehdy, co to je leukémie, nebo to pro vás bylo úplně nové?

Já jsem věděla, co to je leukémie. Pavlík byl v nemocnici ve Zlíně a nevěděli, co s ním je. Mně se to nelíbilo, a já jsem měla profesora Weigela v Olomouci, tak jsem ho poprosila a on řekl, ať jedeme do Olomouce. Tak jsme jeli.

Dcera byla nemocná, tak jsem tam s ním jela já. Tam jsem našla oddělení krvetvorné poruchy, kde právě diagnostikovali leukémie a takové věci. Asi za pět dní jsme tam byly s dcerou a oni mi na trojce říkají: „Pavlík tu není, on je na dvojce.“ A já říkám dceři na těch schodech: „Blanko, Pavlík má rakovinu.“ Dcera byla úplně mimo a říkala mi: „No, neblázni, to není možný.“

Byla to samozřejmě pravda. Víte, co je nejhorší? Když jsme se pak ptali pana profesora Mihela, jaký je výhled, kdy bude zdravý, tak on říkal, že je to tak pět let. Když už je to pět let, tak už je to takový stav, kdy už se dá předpokládat, že už to bude pryč všechno. Takže to bylo nejhorší. Když jste po operaci, tak víte, že za dva, za tři měsíce budete zdraví, kdežto tady… Byly to hrozné časy. A takhle jsem se k tomu tedy dostala.

Dneska jsme byli s panem ředitelem registru v Olomouci a on říkal, že se tak dobře cítí. Já do Olomouce dojedu tak jednou za dva roky. Je tam sdružení Šance, které jsme tehdy založili, které pomáhá těmto dětem a jejich rodinám. Organizují se tábory, sociální pomoc do rodin a podobné věci. Jsme tam už jako rodina, všichni se velmi dobře známe, takže i když jsou tam lidé nemocní, cítíte se mezi nimi dobře. Nastavili jsme tam krásnou atmosféru. Máte pak chuť pomáhat.

Řekla jsem si, že to má smysl

Za jak dlouho po tom, co jste začala „sbírat“ dárce, jste pak šla do důchodu?

Asi za tři roky. Ale už předtím jsem jezdila za dobrovolnými hasiči, tam jsou mladí, nebo do sportovních klubů, na fotbal, a tak různě. Pořád jsme sháněli do registru lidi, a jak jsem zůstala v důchodu, začala jsem chodit po školách a více se tomu věnovat. Říkala jsem si, že to má smysl.

Víte, co mě každý rok potěší? Že je třeba transplantovaných 60, 80 lidí a z toho 8 nebo 10, dokonce i 12 bylo ze Zlínského kraje. To se vám projeví ta vaše práce. To jsou totiž ti moji, potom má tahle práce smysl.

Váš vnuk, který vystudoval ve Zlíně filmovou školu, o vás natočil dokument Babička jako Šance. Když za vámi přišel a řekl, že o vás chce natáčet, jak jste reagovala?

Ne, on to neřekl, že o mně. Můj vnuk řekl: „Babi, budu natáčet film o kostní dřeni.“ Což jsem byla ráda, protože jsem si říkala, že to je potřeba, lidi musí o tom více vědět. Pak když jsem to prvně viděla, tak jsem říkala: „Pavle, ale ty jsi kecal, to není o kostní dřeni, to je o mně a o kostní dřeni.“ A on mi řekl: „To bude o kostní dřeni a o tobě.“ Povídám: „To je naruby.“ A pořád jsem mu nadávala.

A neteř, která je z Prahy, mi říkala: „Prosím tě, nenadávej mu, každý dokument musí mít nějakou ústřední postavu, tak buď ráda, že si vybral tebe.“ Tak jsem to přežila. (smích)

Je to dobře, protože to zviditelnilo vás i vaši práci. Vnímáte, že od uvedení toho dokumentu v České televizi se hlásí více lidí?

Lidé i v Olomouci, kam vozíme vzorky potencionálních dárců do laboratoře, říkají, že je větší zájem. Věřme, že to tak bude i nadále, že to bude k něčemu. Protože celý smysl toho je, aby se to zviditelnilo, aby to oslovilo lidi.

 

Omládnu, když seženu dárce

Kolik zhruba hodin denně věnujete této práci, když jste nyní v důchodu?

Nedá se říct denně. Kdyby to byly čtyři dny v týdnu, budu ráda. Když se zítra ráno probudím, bude mi 82. Ale když mi někdo v pátek řekne „my chceme vstoupit do registru,“ tak mi bude 30.

Takovou radost vám to činí?

Ano. Můj vnuk říká, že jsem tím posedlá. Svým způsobem za tím vidím obrovskou bolest.

Viděla jste rodiče toho Honzíka, když odešel? Jak jim bylo?

Ano. Byli jsme na pohřbu. Nedávno, 3. února, zemřela 15letá holka, já jsem jim také nějak pomáhala. Transplantace trvala dlouho a byla komplikovaná, nevyšla. Její maminka mi napsala 14. prosince loňského roku: „Nemůžu s vámi ani mluvit, omlouvám se, že píšu až teď.“ Naříkajíc, že už jí zbývá jen pár týdnů života a už jí není pomoci. Tak přesto chce připravit krásné Vánoce, aby v rodině neviděli, jakou bolest má v srdci.

Můžu vám říct, že já jsem to přes ty Vánoce nemohla zvládnout, když jsem si vzpomněla na bolest, jakou ta maminka musí překonávat, když se na ni podívá a řekne si, že za dva měsíce tu třeba nebude. To mě zase oslovilo, vím, proč to dělám a je potřeba dělat víc.

Když si odmyslíme, že vnímáte bolest lidí, nebo naopak radost, když se povede zázrak, najde se dárce, co vás aktivizuje k tomu, abyste byla takhle čilá v 82 letech? Co ještě máte ráda?

Už toho moc není, protože se cítím unavená. Měla jsem ráda moře, ráda jsem cestovala, jenomže jak mám po operaci kolene, která se úplně nepovedla, tak když jdu po písku, to koleno se musí vyrovnat a já nemůžu chodit. Potřebuji rovnou půdu, schody mi dělají potíže, nemůžu chodit po trávníku, musím po rovině.

Také zahrádku mám ráda, už mi tam kvetou sněženky, to se těším. Jezdila jsem na výlety, máme takovou cestovku. Jenomže já teď ujdu dva kilometry a už nemůžu, to vás také omezí.

Ale ani tak neztrácíte chuť do života. Když sbíráte dárce na festivalech, poutích, jsou tam všude mladí lidé. Udržuje vás to mladistvou?

Já nevím, jestli to je ono. Spíš chci ty lidi nalákat, chci, aby to zkusili, aby je to oslovilo, protože za každým tím dárcem vidím, že je to naděje pro někoho dalšího.

Mrzí mě lhostejnost lidí

Nekoukají po vás někdy jako na bláznivou bábu? Nemáte takovou zkušenost?

To ani ne. Mě spíš mrzí, když mi třeba paní řekla: „Vy mi chcete zmrzačit 18letou holku, já ji budu potřebovat.“ To bylo v tom dokumentu také. Já jsem si říkala: „Bože, jak je ta ženská nemožná.“ Nebo když vidím rodiče s dětmi a řeknou třeba: „To se nás netýká.“ Tak si říkám: „Kdybyste věděli, jaké máte štěstí, že jste zdraví, že máte zdravé děti.“

Mrzí mě ta lhostejnost lidí, protože si myslím, že každý dobrý skutek, který někam vyšlete, se vrátí. Je mi líto lidí, kteří jsou takto k někomu necitliví.

Co byste vzkázala těm, kteří hledají smysl pro co ještě žít? A těm, kteří podzim života nevnímají úplně pozitivně.

Trochu stárnout důstojně, ale je to náročné. Teď jsem si třeba říkala, kdyby nebyla kostní dřeň, co bych dělala? Mám dvě pravnučky, koupili jim Barbie panenky a jejich maminka říká: „Babi, nechtěla bys nám uplést nebo ušít nějaké šatičky na ty panenky, aby je převlíkaly?“ Ušila jsem třeba šestery šatičky, jako pro nevěstu, pyžamo a ty děti si s tím pak hrají. Tak jsem si říkala, že bych šla někam do školky, jestli tam mají nějaké panenky a chtějí na to ušít oblečky. Třeba taková iniciativa.

Nebo kdybych byla ještě mladší, 60 nebo 65, tak bych řekla, půjdu někam do domova důchodců, kde za nikým nikdo nechodí, nebo chodí málo. Budu si třeba povídat. Zážitky z našeho mládí, života. Myslím si, že aktivity se dají najít. Člověk musí jen chtít něco dělat.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Zdeny Wasserbauerové