Lenka Termerová: Už jsem prababička. A u důchodu by se měla upravit suma i název

Herečka Lenka Termerová oslavila letos v létě 76. narozeniny. Držitelka Českého lva v rozhovoru pro České důchody prozradila nejen to, že se nedávno stala už prababičkou, ale také jak si užívá svého důchodu. Podle ní může být i druhá půlka života radostná a objevná. „Je dobré vědět, co chci, a pořád se tím nechat překvapovat a být zvědavý. Nezabalit to, protože není důvod to zabalit,“ řekla v rozhovoru.

Léto je v plném proudu, jak si ho užíváte? Máte nějaké povinnosti, nebo jste na chalupě?

Teprve nedávno jsem skončila jednu zajímavou práci, která trvala od března. Je to osmidílný seriál pro Českou televizi, který se jmenuje To se vysvětlí, soudruzi. Byla to hezká práce, i když náročná, takže teď, jak jsme skončili, si lížu rány. Ano, jsem na chalupě.

V červenci jste oslavila 76. narozeniny. Jaké byly oslavy?

Právě že jsem je oslavila prací. Byli jsme na Sázavě a točili jsme, takže to bylo úplně to nejlepší, co mě mohlo potkat. Bylo to uprostřed kamarádů, práce a lesů, takže to bylo bezvadné.

Vy jste ale říkala, že natáčení toho osmidílného seriálu bylo náročné. Jak se vlastně udržujete v kondici, abyste natáčení zvládla? Je to náročná profese, v terénu, v zimě, v létě…

Někdy to náročné je, ale já mám pocit, že je to trochu takové perpetuum mobile. Práce, pokud je zajímavá, tak nabíjí.

Jinak nevím. Radost, cvičení… Já to moc nevnímám. Když jsem byla v angažmá, tak to už jsem čas vůbec nevnímala. Zkoušíte nové věci, hrajete a najednou sezona je pryč, ale už se těšíte v září na další. Člověk si čas vlastně vůbec neuvědomí.

Pravidelně cvičíte nebo máte nějaký tip, jak si udržet postavu a dobrou fyzičku?

Někdy v 70. letech mi v Ostravě poradila jedna klavíristka, abych cvičila jógu. Protože ona denně sedí šest hodin u klavíru, takže ji to zachránilo od toho, aby byla na vozíku. A já byla po úrazu páteře.

Tak jsem si opatřila knížku, což bylo tehdy opravdu hodně těžké, a postupně jsem začala dělat jógu, která mi pomohla. Když jsem přišla do Prahy, vyhledala jsem paní doktorku Kubíčkovou, která dělala jógu a od té doby ji praktikuji. S přestávkami, dnes už „kam mě tělo pustí“. Ale praktikuji.

V 70. letech tady přece ještě nikdo nevěděl, co je jóga…

Vidíte, a já už tehdy dostala knížku o józe od jedné kolegyně, která byla vydána v roce 1968.

Situace seniorů je důležitá

Vy už jste v důchodu. Sledujete, co se kolem důchodů momentálně děje?

Trošku to sleduji. Ale to, co mi vadí, je, že se to jmenuje důchod, a ještě starobní. To mě opravdu popuzuje, protože si myslím, že by měli nejenom upravit tu sumu, ale i ten název. Že jsme takoví trochu jako odepsaní, staří a už jenom dochodíme.

Teď se říká, že vláda ožebračuje seniory. Souhlasíte s tím? Máte jinou představu o tom, jak by se to dalo udělat?

Já si myslím, že to není otázka jenom této vlády. To je otázka dlouhodobá. Je to velký problém, protože my vlastně celý život odvádíme část svého platu. A je to jedno, kolik to bylo třeba za komunistů, byla to prostě poměrná část. A myslím si, že v porovnání třeba s Německem nebo s Francií jsme na tom hodně špatně. Například já, kdybych nepracovala, tak s tím nevyjdu.

Ale nemyslím si, že to je otázka téhle vlády, to je složitější. Tato vláda převzala rozpočet, který převzala, přišla inflace, začala válka na Ukrajině. Převzala tolik věcí, že asi těžko může toto vyřešit. Ale myslím si, že to nějakým způsobem řešit chce, ale je to asi běh na dlouhou trať. Ale rozhodně by to řešit měla a to zodpovědně, protože situace seniorů je stejně důležitá jako školství nebo zdravotnictví.

Do nás od mládí vtloukají, že si musíme na důchod šetřit. Myslela jste vy třeba v 25 letech na zadní vrátka a na důchod?

To víte, že ne. To byla úplně jiná situace a v těch dvaceti na to člověk vůbec nemyslí, protože má pocit, že mu patří svět. Takže tyto věci jsou někde v dálce, v nedohlednu. Možná, že jsou takoví mladí lidé, kteří na to myslí, nebo je k tomu třeba vedou jejich rodiče. Ale myslím si, že to je jedna z cest, která by měla existovat.

Třeba dřív existoval penzijní ústav. Za první republiky si lidé, co podnikali, spořili na důchod. Nikdo jiný jim důchod nedal, leda státním zaměstnancům. Jinak ho nikdo neměl. Jedna z možností by tak mohla být, aby člověk sám si někde odkládal nebo si mohl spořit, aby to bylo výhodnější. To je jedna z cest.

Stala jsem se prababičkou

Jaká jste babička? A jak si užíváte s vnoučaty?

Já vám musím říct jednu věc, musím se pochlubit. 23. června jsem se stala prababičkou! Mám tři velká vnoučata, té nejstarší je 26, a dvě malá. Snažím se jim věnovat, ale protože se snažím i pracovat, tak jsem taková trošku babička na baterky. Ale snažím se.

I když se stává, že zrovna když oni mě potřebují, tak já jsem někde v práci. Ale vídám se s nimi hrozně ráda a mám to krásně rozdělené, protože mám od syna tři velká vnoučata, dvě vnučky a vnuka, ty už jsou vlastně takoví parťáci a kamarádi. A od dcery mám 11leté a 5,5leté, a ta jsou na mazlení. Takže si to užívám.

Jaké dáváte vnoučatům rady jako babička?

Já se snažím jim je právě moc nedávat. Ale dávám rady na vyžádání. Když za mnou někdo přijde, tak mu podle mého nejlepšího vědomí a svědomí řeknu, co si myslím. Ale nevyžádané rady nedávám vůbec, to se bojím dávat. Nerada bych o ta vnoučata přišla. Vím, že jsou na nějaké rady háklivá.

Pomáhají vám s technologiemi?  

Určitě.

A jak na tom s technologiemi jste?

Comme ci comme ça. (francouzsky, v překladu znamená „jakžtakž“, pozn. red.) Zvládám základní věci, okolo mobilu, okolo počítačů. Teď se mi otevřel nový svět, protože Jirka Macháček mi během natáčení zprovoznil Spotify. Ptal se mě: „Máš Spotify?“ A já říkám: „Já nevím, kde jsem to chytla.“ Tak mi to nainstaloval a teď si můžu krásně pouštět muziku. Takže mi rozšířil obzory. A když potřebuji něco složitějšího s počítačem, tak mám svého syna, který, ačkoliv je filmový střihač, tak je ajťák. Neuvěřitelně schopný, takže ten mi pomáhá hodně.

Vy jste s manželem už přes 50 let?

No strašně let. V roce 1971 jsme měli svatbu. To je 52 let od svatby. A nějakou dobu ještě předtím jsme spolu chodili.

Jaký je váš recept na krásné a šťastné manželství?

Láska, tolerance, humor a nadhled. Protože vždycky přijdou nějaké bouře a peripetie a jde o to, jak se s tím člověk vypořádá. A jestli mu stojí za to se s tím vypořádávat. A pokud ano, tak najít nějaký způsob.

Tento rozhovor je i pro seniory. Jakou máte radu, aby podzim života stál za to?

I když peníze nejsou to nejdůležitější, tak nějakou finanční základnu by člověk asi měl mít. Protože pak je každá rada drahá. Ale na druhou stranu záleží na tom, odkud se na to koukáte. Někdy má člověk s málem daleko radostnější život, než když má těch peněz víc. Takže je to relativní.

Ale myslím si, že je dobré, to říkala Květa Fialová, mít plán na druhou půlku života. Je dobré vědět, co chci, a pořád se tím nechat překvapovat a být zvědavý. Nezabalit to, protože není důvod to zabalit. Vlastně naopak. To je čas, kdy si můžu dovolit to, co jsem chtěla. Můžu si pěstovat koníčky, můžu se někam podívat, to není opravdu jen otázka peněz. To je otázka chtění.

A zdraví. I to se dá pěstovat. Člověk může chodit na procházky, může si pořídit psa, může jezdit na kole, může cvičit, může zdravě žít.

A vás netrápí žádné seniorské neduhy?

Ale to víte, že trápí. Já mám za sebou docela těžké nemoci, ale snažím se si to nepřipouštět a připadat si jako zdravá. Každý den ráno poděkovat.

Jaká práce vás ještě čeká? Kde vás mohou diváci od září potkat, vidět?

Ve Studiu DVA hraji představení Funny girl a ve vršovickém divadle MANA představení Návod na přežití, kde hrajeme s Danou Kolářovou dvě osmdesátileté dámy, jak se vypořádávají se stářím.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia