Jak se dožít sta let a užít si to? Lékařka Hana Kahleová vysvětluje, v čem spočívá tajemství spokojené dlouhověkosti
Endokrinoložka, vědkyně, autorka knih, popularizátorka zdravého životního stylu a zkušená lektorka. Ale také ředitelka klinického výzkumu Lékařské komise pro zodpovědnou medicínu (Physicians Committee for Responsible Medicine). To všechno je MUDr. Hana Kahleová. V rozhovoru pro České důchody hovoří nejen o důležitosti prevence, ale především o takzvaných modrých zónách, tedy několika oblastech světa známých dlouhověkostí svých obyvatel. Co o nich víme a jak nás mohou inspirovat?
Dlouhodobě popularizujete zdravý životní styl. Jedna z vašich přednášek se jmenuje „Jak se dožít sta let a užít si to“. Kdy by měli lidé začít s prevencí, aby si stáří opravdu užili ve zdraví a soběstačnosti? Opravdu na změnu životního stylu není nikdy pozdě?
Ideálně co nejdřív. Návyky, které si vytvoříme ve třiceti nebo čtyřiceti, rozhodují o tom, v jaké kondici budeme v sedmdesáti. Dobrá zpráva ale je, že na změnu opravdu není pozdě. Tělo reaguje rychle: po přechodu na rostlinnou stravu se během několika týdnů zlepšuje hladina cholesterolu, krevní tlak i citlivost na inzulin. A pravidelný pohyb i v osmdesáti letech posiluje svaly, rovnováhu a snižuje riziko pádů. Cílem přitom není jen přidat roky k životu, ale hlavně život k rokům.
V souvislosti s tím se zabýváte mimo jiné tzv. modrými zónami. Nakolik se dlouhověkost vysvětluje životním stylem a nakolik genetikou, prostředím, sociálním zázemím nebo dostupností zdravotní péče?
Geny hrají menší roli, než si lidé myslí. Podle studií na dvojčatech vysvětluje dědičnost délku života zhruba z 20–25 procent, novější analýzy tvrdí, že dokonce ještě méně. Zbytek tvoří to, jak žijeme a v jakém prostředí. Genetika se výrazněji uplatňuje až u lidí, kteří se dožívají extrémního věku, tedy přes sto let. Pro většinu z nás platí, že o tom, zda se dožijeme osmdesáti nebo devadesáti let ve zdraví, rozhoduje hlavně strava, pohyb, nekouření, spánek a vztahy. Roli samozřejmě hraje i vzdělání, příjem a dostupnost péče.
Nějakou dobu jste bydlela v Loma Lindě, což je město v Kalifornii, které patří mezi modré zóny. Co jste tam osobně pozorovala a co z toho lze – a nelze – považovat za vědecký poznatek?
Nejvíc mě překvapilo, jak aktivní jsou tam starší lidé. Devadesátiletí chodí na procházky, dobrovolničí, setkávají se v kostele i při společném jídle. Zdravá, převážně rostlinná strava je tam normou – v nemocnici, ve školních jídelnách i v obchodech. Sobota je den odpočinku, kdy se lidé zastaví a věnují se rodině a komunitě. To jsou ovšem moje osobní dojmy. Vědeckým poznatkem se stávají až tehdy, když je potvrdí data. A ta v Loma Lindě máme díky rozsáhlým studiím adventistů, které sledují desítky tisíc lidí po mnoho let.
Loma Linda je úzce spojená právě s komunitou adventistů. Jak lze při hodnocení zdraví jejích obyvatel oddělit vliv stravy od vyhýbání se kouření a alkoholu, pohybu, sociální opory, víry a dalších rysů typických pro členy této církve?
Právě proto jsou adventistické studie tak cenné. Ve studii Adventist Health Study-2 se sledovalo zhruba 96 tisíc lidí a téměř nikdo z nich nekouří ani nepije alkohol. Můžeme tedy porovnávat lidi, kteří mají podobný životní styl i víru, ale liší se hlavně stravou. Výsledky ukazují, že vegetariáni a vegani mají nižší riziko cukrovky 2. typu, obezity, vysokého tlaku i některých nádorů než adventisté, kteří jedí maso. Ostatní faktory se statisticky zohledňují. Úplně je oddělit nelze, ale vliv stravy se ukazuje jako velmi silný.
Když porovnáme Sardinii, Okinawu, Ikarii, Nicoyu a Loma Lindu, co mají skutečně společné – a které často opakované podobnosti jsou spíš zjednodušením?
Společné mají hlavně stravu založenou na rostlinách – luštěniny, celozrnné obiloviny, zeleninu, ořechy – a maso jen výjimečně. Dále přirozený pohyb během dne místo posilovny, smysl života (na Okinawě tomu říkají ikigai), silné rodinné a komunitní vazby a mírnost v jídle. Zjednodušením je naopak třeba tvrzení, že klíčem je červené víno. Adventisté v Loma Lindě alkohol nepijí vůbec. Stejně tak neexistuje jedna „zázračná“ potravina. Funguje celek, ne jednotlivý superpotravinový trik.
První výzkum o modrých zónách proběhl v roce 2004. Jsou modré zóny i dnes stále stejně „modré“? Změnil se životní styl nebo zdraví obyvatel v posledních desetiletích?
Ne všude. Nejvýraznější je to na Okinawě: po druhé světové válce sem s americkými základnami přišlo rychlé občerstvení a mladší generace jedí víc masa a průmyslově zpracovaných potravin. Okinawa dnes patří k japonským prefekturám s nejvyšším výskytem obezity a v žebříčku délky života výrazně klesla. Podobné změny vidíme i jinde. Zároveň se vedou odborné diskuse o tom, nakolik jsou spolehlivé historické údaje o věku nejstarších obyvatel. To ale nic nemění na tom, že principy, které tam lidé dodržovali, jsou podložené i dalšími studiemi.

V některých modrých zónách hrají velkou roli rodina a komunita. Jaký význam má podle výzkumů sociální kontakt pro zdraví a soběstačnost ve stáří?
Obrovský. Rozsáhlá metaanalýza, která shrnula 148 studií, ukázala, že lidé s pevnými sociálními vazbami mají asi o 50 procent vyšší šanci na přežití než lidé osamělí. Osamělost je pro zdraví podobně riziková jako kouření. Sociální kontakt chrání před depresí, zpomaluje úbytek kognitivních funkcí a motivuje k pohybu i péči o sebe. V modrých zónách je běžné, že starší lidé žijí s rodinou nebo jsou součástí pevné skupiny přátel. Nikdo tam není „odložený“ – mají svou roli a potřebují je.
Které prvky života v modrých zónách může senior v Česku realisticky převzít, i když žije sám a má omezený rozpočet nebo zdravotní potíže?
Vlastně téměř všechny a většinou nic nestojí. Luštěniny, ovesné vločky, brambory, zelí nebo sezonní zelenina patří k nejlevnějším potravinám vůbec. Pohyb nemusí znamenat cvičení. Stačí každodenní procházka, práce na zahradě nebo chůze do schodů. Pro osamělé seniory je klíčové aktivně hledat kontakt: kluby seniorů, univerzity třetího věku, dobrovolnictví, sbor nebo pravidelný telefonát s přáteli. A důležitý je i smysl – mít důvod ráno vstát, ať jde o vnoučata, zahrádku nebo pomoc druhým. Při zdravotních potížích je dobré změny probrat s lékařem.
Jak poznat, že se z inspirace modrými zónami stává marketing – například při prodeji doplňků, jídelníčků nebo „programů dlouhověkosti“?
Zbystřit bychom měli ve chvíli, kdy nám někdo nabízí zkratku. Lidé v modrých zónách si nekupují doplňky stravy ani drahé programy. Jedí jednoduchou stravu, hýbou se a žijí v komunitě. Varovným signálem jsou sliby typu „zázračná kapsle“, „tajemství dlouhověkosti“ nebo vysoká cena za něco, co je ve skutečnosti levné a dostupné. Vyplatí se také ptát, zda jsou tvrzení podložena kvalitními studiemi na lidech, nebo jen příběhy.
Sledovat v Google Zprávách