Spor o důchodový věk se vede už přes sto let. Prvorepublikoví poslanci tehdy chtěli ještě nižší hranici, než dnes slibuje Babiš
V posledních letech se vede debata o tom, v kolika letech mají lidé odcházet do důchodu a zda se věk odchodu nemá dál zvyšovat. Podobné spory ale nejsou žádnou novinkou. Už před více než sto lety se poslanci v Československu přeli o podobu důchodového pojištění. Řešili rovněž možnost získání starobního důchodu již v šedesáti letech.
Sledovat v Google Zprávách
V parlamentu se 17. září 1924 debatovalo o zákoně, který měl upravit pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Nešlo jen o důchodový věk. Řešila se širší podoba sociálního zabezpečení pracujících.
Důchod v šedesáti? Návrh tehdy neprošel
Poslanci se přeli o to, kdo a za jakých podmínek má na důchod dosáhnout. Řešilo se, i kolik mají lidé dostávat. Při projednávání zákona zazněl návrh, aby lidé mohli odcházet do důchodu už v šedesáti letech. Ani ten ale neprošel. Sám poslanec Robert Schälzky, který v debatě vystoupil, se snažil řadu změn prosadit. Podle jeho slov zůstaly tyto snahy marné.
Nešlo přitom o jediný návrh, který neprošel. Poslanec připomněl také snahu zkrátit čekací dobu na 104 týdnů nebo změnit výpočet některých částí důchodu. Neuspěly ani návrhy na úpravu vdovských a sirotčích důchodů. Debata se tak netýkala jen toho, kdy člověk přestane pracovat, ale také toho, jakou podporu má on a jeho rodina od státu dostat.
V debatě se řešilo také to, zda by důchodci a jejich rodiny měli mít nárok na nemocenskou pomoc. Jednou z variant, o kterých se jednalo, bylo financovat toto rozšíření snížením základního důchodu z 500 na 400 korun.
Neřešil se jen věk odchodu do důchodu
V tehdejším jednání se probírala také výše dávek, podmínky pojištění a to, kdo systému vůbec spadá. Schälzky například upozorňoval, že by podobná sociální ochrana měla být zajištěna lidem samostatně výdělečně činným. Tedy také živnostníkům, obchodníkům a zemědělcům.
Sporná byla i samotná správa pojištění. Poslanec totiž kritizoval přílišnou centralizaci. Obával se, že systém bude zbytečně byrokratický. Odhadoval, že centrální ústav by mohl vyřizovat 60 až 80 tisíc důchodových žádostí. Kladl si také otázku, jak rozsáhlý úřad by k tomu byl potřeba.
Souběžně zdůrazňoval, jak důležité je sociální pojištění pro lidi, kteří vlivem nemoci, stáří nebo invalidity nemohou dále pracovat.
Poslanci řešili také to, kolik bude sociální pojištění stát zaměstnance a zaměstnavatele. Podle odborníků, na které se Schälzky odvolával, měly výrobní náklady kvůli pojištění vzrůst o 0,45 procenta. Tento nárůst ale nepovažoval za důvod, proč sociální pojištění odmítat.
Spor, který má dlouhou historii
Z dobového jednání je vidět, že poslanci řešili jednak náklady na sociální pojištění i způsob, jakým se má financovat. Zastánci změn jednoduše chtěli lidem zajistit větší jistotu.
V návrhu se počítalo také se 100 miliony korun na sanatoria pro boj proti tuberkulóze a na zřizování útulků pro šestinedělky při veřejných nemocnicích. Robert Schälzky ale upozorňoval, že vzhledem k potřebám zdravotní péče jde o příliš malou částku. Peníze se navíc měly do státního rozpočtu zařazovat postupně.
Spor o důchodový věk tedy není výhradně tématem dnešní doby. Už před více než stoletím se řešilo, kdy by lidé měli mít možnost odejít do penze a jaké podmínky jim má stát zajistit.
