Rodina chce po smrti partnera pomoci, někdy ale tlačí příliš. Odbornice radí, co truchlící skutečně potřebuje
Ztráta životního partnera patří k nejtěžším a nejcitlivějším momentům v životě člověka. Je potřeba počítat s tím, že to bude těžké, uznává zástupkyně ředitelky Linky seniorů Kateřina Bohatá. Pro České důchody popsala, jak se se ztrátou může člověk vypořádat.
Sledovat v Google Zprávách
„Je dobré počítat s tím, že to je těžké, že to je věc, na kterou se nelze dopředu připravit. A to ani v případech, kdy víme, že ten člověk odchází,“ uvedla Bohatá v rozhovoru pro České důchody.
Pokud již člověk ví, že jeho blízký má k odchodu blízko, radí vyříkat si, co je potřeba, dokud to jde: „Když náš blízký již spěje ke svému konci, můžu aktivně přemýšlet o tom, co bych tomu člověku ještě chtěl říct, co bych mu potřeboval říct, co potřebuji, aby ode mě slyšel, a včas to udělat.“
První dny po ztrátě je podle ní potřeba zaměřit se na své základní potřeby. „Je dobré soustředit se na to, aby člověk udržel svůj organismus v chodu. To znamená dávat si pozor, aby člověk pil, aby jedl, aby spal. Dát si pozor na zneužívání návykových látek,“ upozornila Bohatá.
Podle ní právě v tomto náročném období lidé mohou po alkoholu sahat takřka intuitivně jako po léku. Jenže na něm velmi rychle vzniká závislost, které se později obtížně zbavuje.
Naproti tomu lékařem předepsané medikamenty nemusejí být na škodu. „Je úplně v pořádku si po úmrtí partnera nechat napsat od praktického lékaře na nějakou přechodnou dobu antidepresiva. Je to mnohem bezpečnější varianta, od které se odvyká snadněji, na rozdíl od alkoholu,“ řekla Bohatá.
Neuzavírat se před světem
Není nutné hned v prvních dnech začít obracet list a vyklidit byt od věcí zesnulého. V tomto radí nechat to na konkrétním člověku a jeho individuálních potřebách. Jeho rozhodnutí by přitom měli respektovat i rodinní příslušníci.
„Někdy to partner či partnerka mají tak, že si potřebují relativně rychle byt proměnit, aby měli pocit, že ho mají pro sebe. Ale obvyklé je, že se to děje v řádu měsíců, že se to neděje v řádu dnů, tedy že se člověk těch věcí zbavuje postupně. Některé věci je schopen pustit rychle, některé si tam potřebuje nechat. A je dobré na to netlačit,“ vysvětlila Bohatá.
Rozhodně by se však truchlící člověk neměl uzavírat před světem a omezit lidský kontakt, i kdyby to znamenalo, že se před lidmi rozbrečí. „Je určitě dobré být v kontaktu s lidmi, a to na nejrůznějších úrovních hloubky vztahu,“ řekla zástupkyně ředitelky Linky seniorů.
„Je potřeba neostýchat se kontaktů jenom proto, že mám pocit, že mi někde bude třeba smutno nebo že se rozpláču. Je dobré nechat to být a svému okolí třeba v tu chvíli říct: Mně se teď zastesklo a je mi smutno,“ nastínila.
Problém může podle ní být, že okolí někdy zareaguje zbrkle – lekne se pláče a má snahu co nejrychleji pomoci. Jenže to nepomáhá. „Pomůže, když to o sobě truchlící ví a ví, co mu pomůže. Hrozně pomáhá, když se truchlící rozpláče a jenom řekne: ‚Hele já tě tady teď vidím a vzpomněla jsem si na manžela a hrozně mi chybí. A jen mě nech plakat, mě to přejde.‘“
Pláč vůbec považuje za důležitou součást. Může fungovat jako ventil emocí. „Je dobré tomu prostě dát průchod. Často mají lidé pocit, že musí slzy a smutek zadržovat. Ono je to ale paradoxně mnohem horší. Protože emoce je energie a ta energie musí odplout,“ vysvětlila Bohatá. Naopak čím víc se projevům emocí budeme bránit, tím víc energie nám to vezme, a navíc se mohou emoce „zapouzdřit do toho, že přestaneme mít radost z různých dalších věcí“.
Běžný je vztek i promlouvání k zemřelým
Vedle slz je ale podle ní přirozený i vztek. „Můžeme se zlobit na člověka, který zemřel. Na Boha, že to dopustil. Na vládu, na zdravotnictví. To záleží na okolnostech toho úmrtí. Ale je to taky přirozená reakce,“ říká.
V každém případě platí, že je potřeba být k sobě laskavý, nemít od sebe velká očekávání. Doporučuje také představit si našeho zesnulého blízkého. „Někomu pomůže třeba vzít si fotku a říct mu všechno to, co bych mu řekla, kdyby tady seděl. A naopak se zamyslet a říct si, co on by mi asi řekl. Nebo kdyby mě teď mohl vidět, jak tady sedím, tak co by mi řekl? Čím by mě podpořil? Co by mi navrhnul? To bývá posilující.“
Někomu pomůže si se zemřelým promluvit. „Je dobré se nestydět v promlouvání k zemřelému. Ona se v průběhu roku vynořuje spousta věcí, u kterých zjišťujeme, že jsme si s tím člověkem potřebovali dovyříkat, a nebyl na to prostor. Často nám lidé volají a říkají: ‚Vy si o mně budete myslet, že jsem blázen.‘ A my říkáme: ‚Ne, tohle je naopak hodně zdravé, nejste blázen, jste truchlící a tohle k tomu procesu patří.‘“ uzavřela Kateřina Bohatá.
