Bratr bydlel roky u rodičů zdarma, teď má dostat polovinu dědictví. Sourozenec se může bránit a získat většinu majetku
Jeden sourozenec dostane od rodičů byt k užívání a několik let v něm žije, aniž by platil nájem. Druhé dítě si musí vlastní bydlení platit samo. Rodiče přitom mohou mít pocit, že mezi děti vlastně nic nerozdělují, byt přece stále zůstává jejich. Po jejich smrti ale může vzniknout otázka, jestli dítě, které bydlelo zdarma, za života rodičů nezískalo určitou majetkovou výhodu. A pokud ano, může se k ní při dědění nějak přihlížet?
Sledovat v Google Zprávách
Odpověď nespočívá v tom, že by se roky bezplatného bydlení automaticky odečetly z dědictví. Rozhodující je mimo jiné to, zda a za jakých okolností dítě od rodiče získalo majetkovou výhodu, jak ji rodiče zamýšleli a zda zůstavitel předem určil, že se má určitě plnění na dědický podíl započítat.
Bydlení zdarma ještě nemusí být dar
Představme si rodinu, ve které mají rodiče dva dospělé potomky. Dcera žije několik let v jejich bytě a nájem neplatí, kdežto syn bydlí jinde a své náklady si hradí sám.
Samotný fakt, že dcera využívala bydlení bez nájemného, ještě neznamená, že dostala dar, který se automaticky započítá do jejího budoucího dědictví. Záleží na tom, co jí rodiče skutečně poskytli, za jakých podmínek a co tím zamýšleli.
Právě tady je potřeba odlišit běžnou rodinnou pomoc od majetkového plnění, které může mít význam při pozdějším vypořádání pozůstalosti.
Započtení v případě daru
Takzvané započtení na dědický podíl má zabránit tomu, aby jeden dědic získal za života rodiče významnou majetkovou výhodu a při dědění se k ní vůbec nepřihlíželo. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. září 2024 vysvětlil: „Při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti.“
Jinými slovy, rodič může předem určit, že se určité bezplatné plnění poskytnuté dítěti má při dědictví zohlednit. Bez takového příkazu ale započtení není automatické.
Výjimku představuje situace, kdy by bez započtení byl nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn, nicméně i tady však zákon stanovuje omezení. Nejvyšší soud v témže rozhodnutí upozornil, že současná úprava „dává přednost projevené vůli zůstavitele před autoritativním rozhodováním soudu“. Bez příkazu rodiče proto může soud zasáhnout jen výjimečně.
Co když jedno dítě dostalo výrazně víc?
Představme si například rodiče, kteří jednomu potomkovi darovali nemovitost v hodnotě několika milionů korun, druhé dítě nic srovnatelného nedostalo. Ani tady ale neplatí, že soud automaticky řekne, že se dar odečte z dědického podílu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se musí posuzovat konkrétní okolnosti. V usnesení z 1. srpna 2024 uvedl: „Pro posouzení toho, zda obdarováním ve prospěch jiného dědice byl nepominutelný dědic ‚neodůvodněně zvýhodněn‘, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet.“
Soud proto může zohlednit například důvod, proč rodič dítěti majetek poskytl, jaké důsledky mělo darování pro obdarovaného nebo jak velká byla získaná výhoda.
U bezplatného bydlení je proto potřeba postupovat ještě opatrněji. Samotné neplacení nájemného totiž nemusí znamenat, že rodiče dítěti darovali odpovídající částku v penězích.
Rozhoduje, jak velká byla výhoda
Jiné bude několik let bydlení v dětském pokoji v rodičovském domě a něco jiného samostatný byt, který by se na trhu pronajímal například za 20 tisíc korun měsíčně.
Rozdíl může být také v tom, proč rodiče dítěti bydlení umožnili. Mohli mu pomáhat během studia, po rozvodu nebo v době, kdy si teprve hledalo vlastní bydlení. Stejně tak mohlo jít o dlouhodobou rodinnou dohodu, podle které mělo dítě v bytě žít bez nájemného.
Ani z jednoho scénáře ale nelze bez dalších okolností automaticky vyvodit, že dítě dostalo dar, který se musí odečíst z dědictví.
Nejvyšší soud ostatně při posuzování neodůvodněného znevýhodnění zdůrazňuje právě okolnosti konkrétního případu. V jednom ze svých rozhodnutí uvedl, že soud má přihlížet zejména k „důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru“, k jeho důsledkům a také k „míře (kvantitě) zvýhodnění“.
Rodiče mohou své přání určit předem
Pokud rodiče vědí, že chtějí mezi děti svůj majetek rozdělit určitým způsobem, nemusí čekat až na pozůstalostní řízení.
Mohou předem upravit, jak má být jejich majetek mezi potomky rozdělen a zda se mají některá bezplatná plnění zohlednit. U započtení na dědický podíl je přitom důležitá právě forma, kterou zákon vyžaduje.
Praktické může být také sepsat si, jak bylo bezplatné bydlení nastavené. Pokud například dcera užívá samostatný byt rodičů bez nájemného, může být užitečné mít jasno v tom, zda hradí energie, služby a opravy a zda šlo od začátku o dočasnou pomoc, nebo dlouhodobé bezplatné užívání.
Druhý sourozenec nemůže automaticky požadovat doplatek
Představa, že jedno dítě bydlelo deset let zadarmo, a proto se mu při dědictví automaticky odečte deset let nájemného, tedy neodpovídá současné právní úpravě.
Nejvyšší soud v rozhodnutí z roku 2024 výslovně připomněl, že započtení bez příkazu zůstavitele je výjimkou. Soud k němu může přistoupit pouze za podmínek stanovených zákonem.
Zároveň ale neplatí ani opačný extrém, tedy že na výhodu poskytnutou jednomu dítěti se nikdy nemůže brát ohled. Pokud by byly splněny zákonné podmínky a jeden z nepominutelných dědiců byl bez započtení neodůvodněně znevýhodněn, soud může k započtení přistoupit i bez předchozího příkazu rodiče.
Právě proto není dobré stavět spor sourozenců jen na jednoduchém počítání, kolik let kdo bydlel zdarma. Nejdřív se musí zjistit, co rodiče dítěti skutečně poskytli a jaký význam tomu podle práva lze přisoudit.
Pokud chtějí rodiče podobnému sporu předejít, nejjistější je řešit rozdělení majetku a případné započtení ještě za života. U většího majetku se vyplatí obrátit na notáře nebo advokáta a nechat přesně formulovat, co má být při budoucím dědictví zohledněno.
