Pavel Landovský by oslavil devadesát. Dožil stranou pozornosti, důchod dostával z Rakouska
Pavel Landovský by 11. září oslavil devadesáté narozeniny. Patřil k hercům, které nebylo možné přehlédnout ani přeslechnout. Na plátně působil, jako by vůbec nehrál, v soukromí měl pověst bouřliváka s ostrým jazykem. Za kariérou se skrýval příběh člověka, kterému normalizační režim vzal práci a nakonec i možnost žít ve vlastní zemi.
Sledovat v Google Zprávách
Narodil se v roce 1936 v tehdejším Německém Brodě, dnešním Havlíčkově Brodě. K herectví přitom nevedla přímá cesta. Vyučil se nástrojařem, studoval střední školu v Teplicích a na DAMU se ani po několika pokusech nedostal. Bez hereckého vzdělání začínal v Šumperku, pokračoval přes Klatovy a Pardubice a v 60. letech se prosadil v pražském Činoherním klubu.
Právě tam si vytvořil styl, který se později stal jeho poznávacím znamením. Nepotřeboval uhlazenost ani velká gesta, stačila mu razance, hlas a přesný smysl pro absurdní situaci. Před kamerou zaujal podobnou živelností jako na jevišti.
Diváci si ho spojili například s filmy Svatba jako řemen, Soukromá vichřice, Penzion pro svobodné pány nebo Utrpení mladého Boháčka. Po návratu z emigrace k jeho nejznámějším rolím přibyl major Haluška přezdívaný Terazky v Černých baronech. Landovský byl zároveň dramatikem. Napsal například Hodinového hoteliéra, Arest či Sanitární noc.
Z herecké hvězdy se stal nepohodlný člověk
Normalizace jeho kariéru zásadně přerušila. Landovský se netajil odporem ke komunistickému režimu, patřil k okruhu Václava Havla a podepsal Chartu 77. Do dějin se zapsal 6. ledna 1977. Ve svém voze tehdy vezl Havla a Ludvíka Vaculíka s dokumenty Charty a dalšími zásilkami. Státní bezpečnost trojici sledovala, následovala automobilová honička a zadržení.
Tlak na Landovského dál sílil. Byl sledován, vyslýchán a přišel o možnost běžně hrát. V lednu 1979 dostal povolení vycestovat za angažmá do vídeňského Burgtheateru. V Rakousku se prosadil a ve věhlasném divadle zůstal léta. Československé úřady ho mezitím zbavily občanství, takže návrat domů už nebyl na jeho rozhodnutí.
Ve Vídni nakonec strávil podstatnou část další kariéry a po pádu komunismu se do Česka vracel postupně. Domácí publikum ho znovu výrazně zaznamenalo právě díky Černým baronům, ve kterých z jeho majora Terazkyho vznikla jedna z nejcitovanějších postav české porevoluční komedie.
Rakouské angažmá se promítlo i do jeho zabezpečení ve stáří. Sám Landovský v rozhovoru potvrdil, že mu Rakousko posílalo důchod. Vedle české penze tak pobíral také penzi za léta odpracovaná ve Vídni. Z Burgtheateru odešel až v závěru 90. let, tedy v době, kdy už znovu pravidelně působil také doma.
Poslední roky trávil hlavně v Kytíně
S přibývajícím věkem pracovních příležitostí ubývalo a Landovský stále více mizel z veřejného života. Od konce 90. let žil převážně v Kytíně u Mníšku pod Brdy, kde měl dům. Jeho poslední roky poznamenaly zdravotní problémy. Trápila ho cukrovka, prodělal cévní mozkovou příhodu a pohyboval se s obtížemi. Někdejší hlasitý bohém tak závěr života prožíval podstatně klidněji a stranou velké pozornosti.
Zemřel 10. října 2014 ve věku 78 let. Devadesáté výročí jeho narození nyní připomíná také Česká televize. Do programu zařadila Úsměvy Pavla Landovského, Utrpení mladého Boháčka, Soukromou vichřici nebo film Já truchlivý Bůh. I jeho disidentský příběh se navíc znovu dostává do veřejného prostoru.
Paměť národa a nakladatelství Argo ho zařadily mezi pět osobností připravovaného komiksu k padesátému výročí Charty 77. Vedle Landovského v něm budou také Dana Němcová, Ladislav Hejdánek, Zdena Tominová a Jan Hájek.
