Herečka Uršula Kluková: S důchodem se nedá vyžít, pracovat budu do konce života

Celý život pilně pracovala, platila daně i sociální pojištění, a přesto v důchodu dostává jen velmi málo peněz. V rozhovoru pro České důchody o tom mluvila herečka Uršula Kluková, která právě slaví 80. narozeniny. Věk ji ale nijak zvlášť nerozrušuje, protože jediné, co si přeje, je být zdravá, aby se mohla věnovat divadlu a věcem, které ji baví.

Foto: Profimedia
Uršula Kluková jen z důchodu nevyžije.

V srpnu máte osmdesáté narozeniny. Jak toto jubileum oslavíte?

Já moc narozeniny neslavím. Vlastně ještě ani nevím, kde budu. Chtěla bych jet do Broumova. V Hradci Králové budu točit Humoriádu, potom pojedu zpátky. Mám v Broumově spoustu přátel, jestli se tam s nimi sejdu, ještě nevím.

Neplánujete velkou oslavu?

Ne, já neplánuji nikdy žádné oslavy.

Je něco, co byste si skutečně přála k osmdesátinám dostat?

Dostat nechci nic. Přeji si zdraví, abych tady mohla ještě v klidu být a dělat věci, které dělám. Číst knihy, chodit se zvířátky, prostě si užívat hezký život. Že bych si něco přála, já všechno mám. Mám toho tolik, že bych se toho potřebovala zbavit. (směje se)

Co všechno děláte? Na co všechno máte v osmdesáti letech energii, náladu a sílu?

Řekla jste to přesně. Nálada by byla na ledacos, ale síla… Úklidy a všechno co dělám doma, musím chodit se psem ven, mám kočku, takže musím uklízet chlupy a podobně, to mně zabírá čím dál víc času, protože už mně to jde samozřejmě pomaleji. Nebo možná že jsem tolik neuklízela, jako uklízím teď. Vaření taky, kolikrát si říkám, že si udělám polévku nebo bramborové knedlíky, ale pak si řeknu, že za chvíli to budu mít snědené a pak budu muset zase mýt nádobí. Už takhle přemýšlím.

Maso moc nejím

Vím, že ráda vaříte českou kuchyni, která je časově náročná.

Všechno je časově náročné. Mám fritézu, takže si tam někdy udělám sekanou, upeču si kuře nebo jiné maso, já moc ale maso nejím, spíš se snažím jíst brambory a zeleninu. Zrovna dneska a včera jsem měla brokolici s novými bramborami, to je pro mě úplně lahůdka, a k tomu podmáslí, to miluji. To zas takovou práci nedá, ale stejně ušpiníte nádobí a všechno to musíte mýt.

Máte myčku?

To nemám.

Možná by vám mohl dát někdo k narozeninám myčku…

To bych nechtěla. Do toho bych musela dávat kapsle, a to nechci.

Říkala jste, že pojedete na natáčení. O co jde?

Dělám Humoriádu. Teď jsme s Patrikem Rozehnalem psali knížku pro Český rozhlas, s Humoriádou chceme jezdit a ta kniha by se tam měla prodávat. Jsou to moje vzpomínky na moje kolegy a na všechny lidi, se kterými jsem se setkala za svůj umělecký život.

Měla jsem i jiný život, chodila jsem do školy, na zdrávku, dělala jsem v různých nemocnicích, mateřské školce, na stavbě mládeže a podobně. To všechno tam nebude, jen lidé, kteří mě potkali, když už jsem začala dělat divadlo.

Můžeme vás ještě vidět na divadle?

Hraju v Dívčí válce u Ringo Čecha už asi pětadvacet let, s různými přestávkami, když mě vyhodil a zase mě vzal zpátky. Potom ještě u Pavla Trávníčka. Budeme hrát U Hasičů Sborovnu, taky budu zkoušet v Nuslích v divadle Bez hranic, tam budu zkoušet od září hru Nevyléčitelní.

Nejste tedy klasický důchodce. To vás ani nebolí nohy?

Nohy mě moc nebolí. Někdy bolí, chytají mě křeče, když jezdím po zájezdech. Jezdili jsme do Ostravy, odehraju to tam a vracím se zpátky. Je to šílené, kolikrát se to sešlo tak, že jsem do Ostravy jela pokaždé s někým jiným.

Také mám vlastní pořad Uršuloviny, který dělám se Šimonem Pečenkou. Sešlo se to i tak, že jsme byli v Ostravě za měsíc třeba desetkrát, ale pokaždé jsem tam byla s někým jiným. Dělala jsem si z toho legraci, že dojíždím do práce. Někdo naříká že jede za roh, já jezdím do Ostravy a hned zase zpátky.

Josef Carda: Chybí mi odpracované roky a do důchodu nemůžu

Zdravotně jste na tom dobře?

Samozřejmě že mám nějaké věci. Jsem alergik, to jsem od narození. Sem tam mám nějaké problémy, sama jsem si třeba vyléčila utržený meniskus v koleni.

Jak se vám to povedlo?

Měla jsem jít na operaci, pan doktor mně vyhrožoval. Dal mi nějakou injekci, protože už jsem chodila o berlích. Čtu všelijaké knížky, ezoteriku, vykládám karty a zabývám se tím. Tak jsem si přečetla Spícího proroka, jmenuje se Edgard Cayce. On už zemřel v asi osmačtyřicátém roce, zůstala mi po něm spousta knih. Byl to Američan a ten všechno léčil ricinovým olejem. Našla jsem si tam takovou masáž ricinovým olejem, tím jsem si koleno poctivě denně masírovala a normálně se mi to vyléčilo. Přešlo mě to, chodím a koleno mám lepší než to druhé.

Karty mi vycházejí dobře

Pořád vykládáte karty?

Vykládala jsem je u nás v salonu, tam jsou moji přátelé, kamarádka je majitelka. Přestěhovali se do nového salonu, už to nedělám. Teď se učím runy. Když to chtějí třeba kamarádi, tak ano, živit se tím ale nijak nechci.

Už za vámi někdo přišel, že se jim váš výklad vyplnil?

To ano, mně vycházejí karty dobře.

Vykládáte si karty sama sobě?

Nevykládám.

To se nedělá?

Říká se, že bohyně se do svých karet nedívá. Sem tam karty na něco hodím.

A vychází to?

Vychází.

Já si to neumím dost dobře představit. To si vyložíte karty i proto, abyste zjistila, jestli se vám daný den nestane nic hrozného?

To ne. Moje máma dělala celý život se stolkem. Měla dřevěný stolek, nesmí tam být žádné železo, ani hřebíček. Položila na něj ruce a byla s ním už domluvená na ano, nebo ne. Když se na něco ptala a bylo to ano, naklonil se k ní, když ne, zůstal stát na místě. To dělala pořád. Když jsem byla ještě mladá, jsem se tomu smála. Máma pak říkala, že jí stolek neodpovídá, protože ví, že přijdu. (směje se)

Pavel Trávníček: Synovi závidím, že čas nevnímá jako nepřítele

Pracovala jste jako zdravotní sestřička. Co jste říkala na poslední rok covidu?

To víte, že jsem to samozřejmě sledovala, sleduji to s hrůzou pořád. Jsou to chudáci, já vím, co to je, být v těch overalech, co mají na sobě, ústenky, to jsme nosili taky. Byla jsem u dětí, tam jsme to museli mít na sobě pořád. Jinak na zákroky se to taky musí brát, ústenky a podobně. To mně nějak nepřišlo, docela tomu důvěřuji, věřím tomu, že rouška je dobrá věc.

Vy sama jste covid prodělala?

Ne, neprodělala. Hned jsem byla očkovaná, měla jsem štěstí, že od nás začali. Bydlím na Praze 2, musím pochválit paní starostku. Dala nám číslo, dokonce jsem dostala dopis, jmenovitě mě oslovila, že mně bude osmdesát, mám to číslo použít a na očkování se objednat. Samozřejmě jsem ho hned použila a očkovaná jsem byla na Karlově náměstí. Bylo to báječné, měla jsem termín, tam jsem se dostavila přesně a za půl hodiny už jsem byla zase venku.

Jak jste uplynulý rok trávila? Umělci to měli s prací složité.

Měla jsem to dobré, četla jsem si. Měla jsem psa, vařila jsem, nakupovala, starala se o sebe. Peníze jsem nějaké měla uspořené, nic moc nepotřebuji.

Nízký důchod za celý život práce

Říkala jste mi, že máte strašně malý důchod…

To mám, můžu vám i říct kolik. Mám důchod čtrnáct tisíc, a to jsem v důchodu přes dvacet let. Do zaměstnání jsem nastoupila v roce 1960 a od té doby jsem to nepřerušila kromě mateřské, a to jsem ještě šla dřív do práce. Celý život platím sociální, nikdy jsem to neošulila, platím daně i sociální. My, co jsme byli za minulého režimu, jsme na tom byli takhle biti.

Dá se s tím něco dělat, nebo to je prostě podle tabulek?

To jsou tabulky, s tím se nedá nic dělat.

Kdybyste nevydělávala natáčením a knihami, asi byste s tím nemohla vyžít. Zvlášť v Praze.

To bych tady nebyla, mám dům v Broumově. To bych byla tam.

I dům ale stojí peníze, starat se o něj.

To se o něj starám, a všechny peníze, které jsem vydělala, jsem vrážela do domu. Poslouchám různé debaty, ale nikdy o tom nikdo nic neřekne ani se nezmíní. Každý lituje toho a toho, ale nikdy neřeknou, kolik máme důchodu. Průměrný důchod je přes patnáct tisíc, ten já nikdy nebudu mít.

I to je jenom o tisíc víc, stejně se s tím podle mě nedá vyžít.

Samozřejmě že nedá, proto taky chodím do práce.

To budete muset chodit do práce do konce života…

To ano.

Co byste vzkázala českým důchodcům?

Došla jsem k takovému názoru, že nejdůležitější jsem tady já. To znamená, že nepotřebuji kupovat žádný nábytek, žádné věci. Všechny peníze teď budu dávat jenom do sebe, to znamená, že já jsem tady nejdůležitější. Budu si kupovat hezké věci na sebe, hezké boty, dobrou kosmetiku. Prostě všechno, co potřebuji já, protože já jsem tady ta nejdůležitější. A takhle by to měl dělat každý. Myslet v tomhle věku už jen na sebe.

Podle toho by se měli všichni řídit?

Ano, nešetřit na ničem. Já mám kliku v tom, že mně chutnají obyčejné věci, nepotřebuji mořské plody a podobné lahůdky, které někdo vyhledává. Becherovku, moje zásadní pití, nemůžu pít v létě, protože bych byla pořád zpocená, takže jedině v zimě. A to mně bude opravdu stačit litr. (směje se)

Na jak dlouho?

Na zimu. To mi někdo dá k Vánocům. Ještě tam mám na dně.

Bude vám osmdesát let, věřím tomu, že jich dostanete dost.

Asi nějakou dostanu, ale já nic nečekám!

Paní Kluková, moc děkuji za rozhovor.

Foto: Tonda Tran/CNC/Profimedia

Více k tématu